Mark Epstein slavné citáty

Když hledáme štěstí prostřednictvím akumulace, ať už mimo sebe-od jiných lidí, vztahů nebo hmotných statků-nebo z vlastního vlastního rozvoje, chybí nám základní bod. V obou případech se snažíme najít dokončení. Ale podle buddhismu je taková strategie odsouzena k zániku. Dokončení nepochází z přidání dalšího kusu pro sebe, ale z odevzdání se našim představám o dokonalosti.

Přišel jsem vidět, že náš problém je, že nevíme, co je štěstí. Zaměňujeme to se životem přehledným pocity úzkosti, vzteku, pochybností a smutku. Ale štěstí je něco úplně jiného. Je to schopnost přijímat příjemné bez uchopení a nepříjemné bez odsouzení.

Je to jedna z mých teorií, že když vám lidé dávají rady, v minulosti opravdu jen mluvili sami se sebou.

Jsme tím, co si myslíme, stali jsme se tím, co jsme si mysleli.

Depresivní lidé si myslí, že znají sami sebe, ale možná znají jen depresi.

Odhalení vašich skutečných tužeb může být děsivé. Může vás také velkolepě osvobodit.

Úzkost a touha jsou dvě, často protichůdné, orientace na neznámé. Oba jsou nakloněni k budoucnosti. Touha znamená ochotu nebo potřebu zapojit se do tohoto neznámého, zatímco úzkost naznačuje strach z toho. Touha vezme člověka ze sebe, do možnosti nebo vztahu, ale také ho vezme hlouběji do sebe. Úzkost se obrátí zpět na sebe, ale pouze na já, které je již známé.

Ochota čelit traumatům-ať už velkým, malým, primitivním nebo čerstvým - je klíčem k jejich uzdravení. Možná nikdy nezmizí tak, jak si myslíme, že by měli, ale možná nemusí. Trauma je nevyléčitelným aspektem života. V důsledku toho jsme lidé, ne navzdory tomu.

Touha je učitel: když se do ní ponoříme bez viny, hanby nebo lpění, může nám ukázat něco zvláštního na naší vlastní mysli, co nám umožňuje plně přijmout život.

Buddhismus nás učí, že štěstí nepochází z jakéhokoli druhu akvizice, ať už hmotného nebo psychologického. Štěstí pochází z opuštění. V buddhismu je neproniknutelné, oddělené a individualizované já spíše problémem než řešením.

Zatímco primární funkcí formální buddhistické meditace je vytvořit možnost zkušenosti "bytí", moje práce terapeuta mi ukázala, že požadavky intimního života mohou být stejně užitečné jako meditace při pohybu lidí k této kapacitě. Stejně jako ve formální meditaci nás intimní vztahy učí, že čím více se k sobě vztahujeme jako k objektům, tím větší je naše zklamání. Trik, stejně jako v meditaci, je použít toto zklamání ke změně způsobu, jakým se vztahujeme.

Meditace není prostředkem k zapomenutí ega; je to metoda, jak pomocí ega pozorovat a krotit své vlastní projevy.

Ústředním předpokladem této knihy je, že západní psychologická představa o tom, co to znamená mít já, je chybná.

Při budování cesty skrze já na vzdálený břeh vědomí si musíme pečlivě vybrat cestu naší vlastní divočinou. Pokud dokážeme dát svou mysl na místo kapitulace, budeme mít snazší pocit obrysů země. Nemusíme si prorazit cestu, stejně jako musíme najít cestu kolem hlavních překážek. Nemusíme léčit každou neurózu, jen se musíme naučit, jak se jimi nenechat chytit.

Meditace mě nezbavila mé úzkosti natolik, že ji naplnila. Trvalo to mou úzkostnou reakci na svět, o kterém jsem cítil spoustu zmatku a hanby, a dovolte mi to pochopit úplněji. Snad nejlepší způsob, jak to vyjádřit, je říci, že meditace mi ukázala, že druhou stranou úzkosti je touha. Existují ve vzájemném vztahu, nikoli nezávisle.

Pokud aspekty osoby zůstávají nestrávené-odříznuté, popřené, promítané, odmítnuté, oddané nebo jinak neasimilované-stávají se body, kolem kterých se spojují základní síly chamtivosti, nenávisti a klamu.

Hledáme způsob, jak se cítit skutečněji, ale neuvědomujeme si, že abychom se cítili skutečněji, musíme se tlačit dále do neznáma.

Obraz, který si představujeme o tom, kdo si myslíme, že bychom měli být, zakrývá, kým skutečně jsme.

Abychom osvobodili touhu od tendence lpět, musíme být ochotni klopýtnout o sebe.

Jak mi ukázali moji buddhističtí učitelé, moudrost se vynořuje v prostoru kolem slov stejně jako ze samotného jazyka.

Pokud věci neexistují jako pevné, nezávislé entity, jak mohou zemřít? Naše představa smrti jako náhlého vypršení toho, co bylo kdysi tak skutečné, se začíná uvolňovat. Pokud věci neexistují samy o sobě a blikají spíše než staticky, pak se již nemůžeme bát jejich konečného zániku. Můžeme se obávat jejich nestability nebo prázdnoty, ale hrozící hrozba smrti se začíná zdát absurdní. Věci neustále umírají, najdeme. Nebo spíše jsou neustále v pohybu, vznikají a odcházejí s každým okamžikem vědomí.

Abychom byli svobodní, abychom se vyrovnali se svými životy, musíme mít přímou zkušenost se sebou samými, jaké ve skutečnosti jsme, bradavice a tak.

Trauma nikdy nezmizí úplně, možná se změní, časem některé zjemní, ale nikdy úplně nezmizí.

Je nesmírně obtížné udržet pocit nepřítomnosti, aniž by se tato nepřítomnost změnila v nějaký druh přítomnosti

Existuje touha, která je stejně duchovní jako smyslná. I když se zvrhne v závislost, existuje něco zachránitelného z původního impulsu, který lze popsat pouze jako posvátný. Něco v osobě (odvážíme se tomu říkat duše?) chce být svobodný a svou svobodu hledá, jak jen může. ... Existuje snaha o transcendenci, která je implicitní i v těch nejsmyslnějších touhách.

Jednou z prastarých pravd o lásce je, že i když nabízí jedinečné příležitosti pro sjednocení a zvedání hranic ega, také nás vyplavuje na břehy jinakosti milovaného člověka. Dříve nebo později nás láska nutí cítit se nevyhnutelně odděleně.