Sylvia Boorstein slavné citáty

Když je mysl jasná, chování je vždy bezvadné.

Všímavost je vědomé, vyvážené přijetí současné zkušenosti. Není to složitější, že to. Otevírá se nebo přijímá přítomný okamžik, příjemný nebo nepříjemný, stejně jako je, aniž by se ho držel nebo ho odmítal.

Představte si, jaký by mohl být náš život, kdyby každý měl ještě trochu více moudrosti, která pochází z jasného vidění. Předpokládejme, že lidé všude, současně, zastavili to, co dělali, a věnovali pozornost jen tak dlouho, dokud trvalo, než uznali jejich společnou lidskost. Srdce bolesti světa, viditelné pro všechny, by jistě obrátilo každého k laskavosti. Jaký by to byl dárek.

Spiritualita nevypadá jako sedět a meditovat. Spiritualita vypadá jako skládání ručníků sladkým způsobem a laskavé mluvení s lidmi v rodině, i když jste měli těžký den.

Život je bolestivý, utrpení je volitelné.

Pokud dokážeme udržet alespoň trochu mysli jasné o dočasnosti, můžeme zvládnout komplikované, dokonce obtížné, časy s grácií.

Co když vám někdo ublíží zbraní? Čekat. Promysli si to. Pravděpodobně se cítíte naštvaní. To je normální. Ale nebyla to hůl, která zasáhla vaše tělo, co vás bolelo? Můžete se zlobit na hůl? Samozřejmě, že ne. Měli byste být naštvaní na držitele hole? Nemělo by větší smysl zlobit se na nenávist v mysli držitele hole? Když se nad tím zamyslíte, není konec nenávisti ve světě tím, co ze všeho nejvíc chcete? Proč byste tedy k tomu přidali tím, že dáte energii svému hněvu? Koneckonců, projde sám, pokud zůstane sám, zvláště pokud na něj budete reagovat soucitem.

Vytrvalá shovívavost, podporovaná moudrostí, že cokoli jiného než shovívavost je bolestivé, chrání mysl před všemi strastmi.

Meditace všímavosti nemění život. Život zůstává křehký a nepředvídatelný jako vždy. Meditace mění schopnost srdce přijímat život takový, jaký je.

Cesta soucitu vede k rozvoji vhledu. Ale nefunguje říkat: "připraven, nastaven, jít! Buďte soucitní!"Začátek jakékoli praxe závisí na záměru. Záměr závisí na intuici-alespoň trochu-utrpení, které je vlastní lidskému stavu, a bolesti, kterou cítíme a způsobujeme, když jednáme ze zmatku. Záleží také na důvěře - alespoň trochu-v možnost spokojené a spokojené mysli.

Odevzdat se znamená moudře se přizpůsobit tomu, co je mimo naši kontrolu.

Všímavost je vědomé, vyvážené přijetí současné zkušenosti. Není to složitější.

Mysl je jako tofu. Chutná to jako cokoli, v čem to marinujete.

Pokud se zhluboka nadechnete a rozhlédnete se kolem, " podívejte se, co se se mnou děje!"může se stát" podívejte se, co se děje! A co se děje? Neuvěřitelné drama života se děje. A jsme v tom!

Koncentrace a všímavost jsou vnitřní způsoby, kterými se mysl obnovuje z rovnováhy a ztrácí se ve zmatku do stavu lehkosti, jasnosti a moudrosti. Není třeba provádět žádné vnější akce.

Mohu se s každým okamžikem plně setkat a setkat se s ním jako přítel.

Můj otec . . . říkával: "potřebuji svůj hněv. Nutí mě to jednat."Myslím, že můj otec měl částečně pravdu. Hněv přirozeně vzniká, aby signalizoval rušivé situace, které by mohly vyžadovat akci. Ale činy zahájené v hněvu udržují utrpení. Nejúčinnější akce jsou ty, které jsou koncipovány v moudrosti jasnosti.

Utrpení je požadavek, aby se zkušenost lišila od toho, co je.

Můj Vykupitel je vždy osoba vedle mě.

Hodně myslím na velkou mysl-malou mysl, expanzivní, širokoúhlé vědomí a kontrahované, introvertní vědomí. Mám chvíle - my všichni-když jen být naživu je potěšením a zázrakem. Cítí se jako okamžiky, kdy jsou okenice mysli otevřené, abych se mohl dívat ven. Také se cítí, jako by stejné okenice neměly háčky, které by je upevnily v otevřené poloze. Jeden malý vítr a třesk-zabouchnou se.

Buddha učil naprostou poctivost, s extra instrukcí, že vše, co člověk říká, by mělo být pravdivé a užitečné.

Všechny ztráty jsou smutné. Konec důležitého vztahu je také smrt. Když lidé vypadnou z lásky k sobě navzájem, nebo když to, co vypadalo jako pevné přátelství, upadne do záhuby, naděje na společnou budoucnost-naděje, která poskytla kontext a účel života-je pryč. [s. 149]

Chci se cítit hluboce, a kdykoli jsem se zlomeným srdcem, objevuji se soucitnější. Myslím, že si dovolím být snadněji zlomený, protože vím, že nebudu neodvolatelně rozbit [s. 59]

Dědic vaší vlastní karmy neznamená, že dostanete, co si zasloužíte."Myslím, že to znamená" Dostanete to, co dostanete."Dobré věci se stávají dobrým lidem. Moje štěstí, které závisí na mém jednání, pro mě znamená, že záleží na mém jednání, kdy si vyberu soucit-pro sebe i pro všechny ostatní-spíše než na sváru. [s. 61]

Vím, zda jsem nejsnadněji zmatený tím, že jsem si všiml-byl jsem si vědom-své schopnosti cítit starostlivý zájem. ... když se cítím v starostlivém spojení-povzbuzujícím, utěšujícím nebo oceňujícím-cítím dvojí potěšení z jasnosti a dobra. Nezáleží na tom, jestli je spojení, které cítím, se mnou nebo s osobou, kterou znám, nebo s lidmi, které neznám, nebo dokonce s celým světem. Živý impuls péče je to, co se počítá. [s. 20]

Buhha byl klášter, ale praxe všímavosti v kontextu jakéhokoli životního stylu je praxe odříkání. Každý okamžik všímavosti se zříká reflexivní, sebeochranné reakce mysli ve prospěch jasného a vyváženého porozumění. Ve světle moudrosti, která pochází z vyváženého undertandingu, připoutanost k tomu, aby věci byly jiné než to, co ar odpadne.

Máme okamžiky takové jasnosti, takového ocenění neuvěřitelné sítě vzájemně propojených událostí, které nás přenášejí z dechu na dech, ze dne na den, dokud žijeme-a v příštím okamžiku se trápíme tím, kolik vážíme. Nebo komu jsme neposlali Valentýna. Nebo kdo zapomněl pochválit večeři. Nebo cokoliv.

Všímavost je pozornost, okamžik k okamžiku. Co se děje právě teď a co se ve mně děje v reakci na to, co se děje právě teď. Důležité je, že je to ve službách toho, že si mohu vybrat moudře, abych se vyhnul komplikování vlastního života a životů ostatních.

Buddha také řekl, že Dharma, jako pták, potřebuje k letu dvě křídla a že křídlo, které vyvažuje moudrost, je soucit.

Reakce přátelskosti, soucitu a uznání, které jsem cítil ...-- všechny situační permutace základní dobré vůle-závisely na tom, že moje mysl je uvolněná a dostatečně ostražitá, aby si všimla jak toho, co se děje kolem mě, tak toho, co se děje jako moje vnitřní reakce. [s. 50]

Lidé si uvědomují, že to, co se jim v jejich životě zdálo důležité-materialismus a Konzum-vůbec nefunguje, aby vytvořilo Šťastné srdce. Ve skutečnosti to dělá nešťastné srdce. A nešťastný svět.

Když jsme uvolněni a rozumní, jsme přirozeně moudří. Přijímáme, že život je nepředvídatelný, nespolehlivý. Říkáme vtipně nebo filozoficky :" nic není jisté, kromě smrti a daní" nebo "dá-li Bůh a potok se nezvedne", připomínáme si, že bez ohledu na úroveň plánování se neustále zabýváme překvapením. Lekli jsme se. Zotavujeme se. Jsme zklamaní. Přizpůsobíme se. Většinou-s neporušenou moudrostí-zvládáme.

Buddha učil, že utrpení je další bolest v mysli, ke které dochází, když cítíme úzkostný imperativ, aby se věci lišily od toho, jak jsou. Nejjasněji to vidíme, když je naše osobní situace bolestivá a velmi chceme, aby se změnila. Je to touha, která tolik bolí, pocit "zoufale to potřebuji", který paralyzuje mysl. "Já", které tolik chce, se cítí izolované. Samostatně.

Když se lidé ptají dalajlámy: "je buddhismus náboženství?"on odpoví:" ano, je. Pak se ptají: "co je to za náboženství? Odpověděl: "mým náboženstvím je laskavost."Možná si myslíte," všichni jsou."Každý je. To je pravda. Není složité popsat cíl duchovního života. Je to jednodušší, než si myslíte, že to vysvětlit. Je to těžší, než si dokážete představit.

Je to naše vlastní bolest a naše vlastní touha osvobodit se od ní, která nás upozorňuje na utrpení světa. Je to náš osobní objev, že bolest může být uznána, dokonce i láskyplně držena, což nám umožňuje neochvějně se dívat na bolest kolem nás a cítit soucit, který se v nás rodí. Musíme začít u sebe.

Všichni visíme uprostřed procesu mezi tím, co se již stalo (což je jen vzpomínka) a tím, co by se mohlo stát (což je jen myšlenka). Teď je jediný případ, kdy se něco stane. Když jsme ve svém životě vzhůru, víme, co se děje. Když spíme, nevidíme, co je přímo před námi.

Oddanost dobru-oddanost spíše jako odpověď na vnitřní morální mandát než na vnější zdrženlivost-byla jak protijedem na bolest, tak zdrojem velkého štěstí.

Pokud se chci osvobodit od nekonečných cyklů boje s pokušením, musím stále znovu objevovat, že bolest boje je větší než bolest touhy. Pokud si vypěstuji zvyk omezovat se, užiju si úlevu z pocitu, že touhy pominou, a budu si pamatovat, že touhy nejsou problém. Cítit se jimi tlačen je. Samozřejmě budu mít i nadále touhy, protože jsem naživu, ale budou skromnější ve svých požadavcích.