Richard J. Foster slavné citáty

Zoufalá potřeba dnes není pro větší počet inteligentních lidí nebo nadaných lidí, ale pro hluboké lidi.

Pojďme se disciplinovat, aby naše slova byla málo a plná.

Opravdu musíme pochopit, že touha po blahobytu v současné společnosti je psychotická. Je to psychotické, protože úplně ztratilo kontakt s realitou. Toužíme po věcech, které ani nepotřebujeme, ani si je neužíváme. "Kupujeme věci, které nechceme zapůsobit na lidi, které nemáme rádi."...Je čas probudit se k tomu, že shoda s nemocnou společností má být nemocná.

Pokud si myslíme, že budeme mít radost pouze modlitbou a zpěvem žalmů, budeme rozčarováni. Pokud ale naplníme svůj život jednoduchými dobrými věcmi a neustále za ně děkujeme Bohu, budeme radostní, tedy plní radosti. A co naše problémy? Když se rozhodneme zabývat se dobrými a vynikajícími věcmi v životě, budeme tak plní těch věcí, že budou mít tendenci polykat naše problémy.

Přestaňte se snažit zapůsobit na lidi svým oblečením a zapůsobit na ně svým životem.

Potřebná změna v nás je dílem Božím, ne naším. Poptávka je po vnitřní práci a pouze Bůh může pracovat zevnitř. Nemůžeme dosáhnout ani získat tuto spravedlnost Božího království: je to milost, která je dána.

Uctívání začíná svatým očekáváním, končí svatou poslušností.

Každá činnost každodenního života, ve které se protahujeme jménem druhých, je modlitbou v akci.

Pokud nás uctívání nezmění, nebylo to uctívání.

Ze všech duchovních disciplín je modlitba nejdůležitější, protože nás uvádí do věčného společenství s otcem.

Uctívání je naší odpovědí na předehry lásky ze srdce otce.

Stejně jako uctívání začíná ve Svaté očekávání, končí ve Svaté poslušnosti. Pokud nás uctívání nepřivede k větší poslušnosti, nebylo to uctívání.

Modlit se znamená změnit se. To je velká milost. Jak je dobré od Boha poskytnout cestu, na níž mohou být naše životy převzaty láskou a radostí a pokojem a trpělivostí a laskavostí a dobrotou a věrností a jemností a sebeovládáním.

Když skutečně věříme, že vnitřní transformace je Božím dílem a ne naším, můžeme dát do klidu svou vášeň, abychom ostatní uvedli na pravou míru.

Uctívání je naší odpovědí na předehry lásky ze srdce otce. Jeho ústřední realita se nachází " v duchu a pravdě. Vzplane v nás jen tehdy, když se Duch Boží dotkne našeho lidského ducha.

Děti nepovažují za obtížné nebo komplikované mluvit se svými rodiči, ani se necítí trapně, aby na ně upozornily tu nejjednodušší potřebu. Neměli bychom ani váhat s důvěrou přinést otci nejjednodušší žádosti.

Radost, ne štěrk, je charakteristickým znakem svaté poslušnosti. Musíme být bezstarostní v tom, co děláme, abychom se nebrali příliš vážně. Je to veselá vzpoura proti sobě a hrdosti.

Nic neukázní nadměrné touhy těla jako služba a nic nezmění touhy těla jako služba ve skrytosti. Tělo kňučí proti službě, ale křičí proti skryté službě. Napíná a táhne za čest a uznání. Vymyslí jemné, nábožensky přijatelné prostředky, jak upozornit na poskytovanou službu. Odmítneme-li se poddat této tělesné touze, ukřižujeme ji. Pokaždé, když ukřižujeme tělo, ukřižujeme svou pýchu a aroganci.

Jak uctívání začíná ve Svaté očekávání, končí ve Svaté poslušnosti. Svatá poslušnost zachraňuje uctívání před tím, aby se stalo opiátem, únikem z naléhavých potřeb moderního života.

Když se rozhodneme zabývat se dobrými a vynikajícími věcmi v životě, budeme tak plní těch věcí, že budou mít tendenci polykat naše problémy.

Modlitba nás osvobozuje od toho, abychom byli ovládáni Bohem. Modlit se znamená změnit se. V křesťanském životě není větší osvobozující síla než modlitba. Vstoupit do pohledu svatého není nikdy stejné. Koupat se ve světle v tichém úžasu a radostném odevzdání znamená být pomalu, trvale transformováno. Existuje bohatší vnitřní orientace, hluboký hlad po společenství. Máme pocit, jako by nás převzalo nové řídicí centrum, a tak jsme.

..skutečnou zkouškou spirituality je svoboda soucitného života mezi lidmi....Modlitba nás osvobozuje od toho, abychom byli ovládáni Bohem.

Skutečná modlitba nepochází ze skřípání zubů, ale ze zamilování.

Ježíš Kristus a všichni pisatelé Nového zákona nás vyzývají, abychom se osvobodili od chtíče mamonu a žili v radostné důvěře...Ukazují nás na způsob života, ve kterém vše, co máme, dostáváme jako dar a o vše, co máme, se stará Bůh a vše, co máme, je k dispozici ostatním, když je to správné a dobré. Tato realita rámuje srdce křesťanské jednoduchosti. Je to prostředek osvobození a moci dělat to, co je správné, a překonat síly strachu a lakoty.

Láska, ne hněv, přivedla Ježíše na kříž. Golgota přišla v důsledku velké Boží touhy odpustit, ne jeho neochoty. Ježíš věděl, že svým zástupným utrpením může skutečně absorbovat všechno zlo lidstva a tak ho uzdravit, odpustit, vykoupit.

Cíle jsou objeveny, ne vyrobeny.

V dnešní době jsou nebe a země na špičkách a čekají na objevení se ducha vedeného, ducha opojeného, Ducha zmocněného peole. Celé stvoření očekávaně sleduje vznik disciplinovaného, svobodně shromážděného, mučednického lidu, který v tomto likfe zná život a moc Božího Kindgomu. Stalo se to dříve, může se to stát znovu.

Osamělost je vnitřní prázdnota. Samota je vnitřní naplnění.

V duchovním životě jen jedna věc vytváří opravdovou radost a to je poslušnost.

Ticho je jednou z nejhlubších disciplín Ducha, jednoduše proto, že staví zátku na všechny sebeospravedlňující Ion

Ježíš nám připomíná, že modlitba je trochu jako děti, které přicházejí ke svým rodičům. Naše děti k nám občas přicházejí s nejbláznivějšími požadavky! Často jsme zarmouceni podlostí a sobectvím v jejich žádostech, ale byli bychom o to více zarmouceni, kdyby k nám nikdy nepřišli ani se svou podlostí a sobectvím. Jsme prostě rádi, že přicházejí-smíšené motivy a tak.

Nespočet lidí se modlí mnohem víc, než vědí. Často mají takový "vitrážový" obraz modlitby, že nedokážou rozpoznat, co prožívají, jako modlitbu, a tak se odsuzují za to, že se nemodlí.

Modlitba zahrnuje transformované vášně. V modlitbě, skutečné modlitbě, začínáme myslet na Boží myšlenky po něm: toužit po věcech, které si přeje, milovat věci, které miluje, chtít, co chce.

Má-li být Pán Pánem, musí mít uctívání v našem životě prioritu. Božskou prioritou je uctívání na prvním místě, služba na druhém místě.

Boží srdce je nejcitlivější a nejjemnější ze všech. Žádný čin nezůstane bez povšimnutí, bez ohledu na to, jak bezvýznamný nebo malý.

Vnitřní postoj srdce je mnohem důležitější než mechanika pro vstup do reality duchovního života.

Náš problém je v tom, že předpokládáme, že modlitba je něco, co ovládá způsob, jakým ovládáme algebru nebo automechaniku. Ale když se modlíme, přicházíme "pod", kde se klidně a záměrně vzdáváme kontroly a stáváme se nekompetentními.

Objev Boha spočívá v každodenním a obyčejném, nikoli v Velkolepém a hrdinském. Pokud nemůžeme najít Boha v rutinách domova a obchodu, pak ho nenajdeme vůbec.

My, kteří jsme obrátili svůj život Kristu, musíme vědět, jak moc touží jíst s námi, komunikovat s námi. Touží po věčném eucharistickém svátku ve vnitřní svatyni srdce.

odmítněte vše, co ve vás vyvolává závislost.

Jednoduchost nám umožňuje žít životy bezúhonnosti tváří v tvář strašlivé realitě naší globální vesnice.

Svoboda v evangeliu neznamená licenci. Znamená to příležitost.

Kéž vám Bůh dá - a mně - odvahu, moudrost, sílu vždy držet Boží království jako prioritu číslo jedna v našem životě. To znamená žít v jednoduchosti.

Soulad s nemocnou společností znamená být nemocný.

Pýcha je jedním ze společensky přijatelných hříchů v některých koutech evangelické kultury. Je to jen přímočaré uspokojení ega-Jak důležitý jsem; zda se moje jméno dostane na budovu nebo do televizního programu nebo do článku v časopise.

Myšlení je nejtěžší práce, kterou můžeme udělat, a mezi nejdůležitější

Duchovní směr je mezilidský vztah, ve kterém se učíme, jak růst, žít a milovat v duchovním životě.

Myslím na papeže Řehoře Velikého. Chtěl klášter. Chtěl se modlit a studovat, a přesto byl vržen do této administrativní práce a podřídil se tomu. A v tomto podání se stal velkým vůdcem. Dalo by se říci, že jediná osoba, která může bezpečně vést, je osoba, která se může svobodně podrobit.

V duchovním směru neexistuje absolutně žádná nadvláda ani kontrola.

Duchovní vedení zahrnuje proces, jehož prostřednictvím jedna osoba pomáhá druhé osobě pochopit, co Bůh dělá a říká.