Henri Nouwen slavné citáty

Náš život je plný zlomených vztahů, porušených slibů, zlomených očekávání. Jak můžeme žít s touto zlomeností, aniž bychom se stali hořkými a rozhořčenými, kromě toho, že se znovu a znovu vracíme k Boží věrné přítomnosti v našich životech.

Jednou z pozoruhodných vlastností příběhu je, že vytváří prostor. Můžeme bydlet v příběhu, procházet se, najít si vlastní místo. Příběh konfrontuje, ale neutlačuje; příběh inspiruje, ale nemanipuluje. Příběh nás zve k setkání, dialogu, vzájemnému sdílení. Dokud máme příběhy, které si musíme navzájem vyprávět, existuje naděje. Dokud si můžeme navzájem připomínat životy mužů a žen, v nichž se projevuje Boží láska, je důvod jít kupředu do nové země, ve které se skrývají nové příběhy.

Naše sláva je skryta v naší bolesti, pokud dovolíme Bohu, aby přinesl dar sebe sama v naší zkušenosti s ním.

O tom je život. Posílá ho na výlet milující Bůh, který čeká doma na náš návrat a touží sledovat snímky, které jsme pořídili, a slyšet o přátelích, které jsme vytvořili. Když cestujeme očima a ušima Boha, který nás poslal, uvidíme nádherné památky, uslyšíme nádherné zvuky, setkáme se s úžasnými lidmi ... a buďte rádi, že se vrátíte domů.

Když jste hluboce milovali, tato láska může po smrti osoby, kterou milujete, ještě zesílit. To je hlavní Ježíšovo poselství.

Být křesťanem, který je ochoten cestovat s Kristem po jeho sestupné cestě, vyžaduje být ochoten neustále se odpoutat od jakékoli potřeby být relevantní a stále hlouběji důvěřovat Božímu slovu.

Je to neuvěřitelné tajemství Boží lásky, že čím více budete vědět, jak hluboce jste milováni, tím více uvidíte, jak hluboce jsou vaše sestry a vaši bratři v lidské rodině milováni.

Co dělá pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným? Možná je to tím, že moc nabízí snadnou náhradu za těžký úkol lásky. Zdá se snazší být Bohem než milovat Boha, snazší ovládat lidi než milovat lidi, snazší vlastnit život než milovat život.

Dokud se vztahujeme ke stromům, řekám, horám, polím a oceánům jako k vlastnostem, s nimiž můžeme manipulovat podle našich skutečných nebo vymyšlených potřeb, příroda zůstává neprůhledná a neodhaluje nám své pravé bytí.

Největší pastí v našem životě není úspěch, Popularita nebo moc, ale odmítnutí sebe sama.

Duchovní život je život mimo nálady. Je to život, ve kterém si volíme radost a nedovolujeme, abychom se stali oběťmi procházejících pocitů štěstí nebo deprese.

Skutečný zármutek není časem uzdraven... pokud čas něco udělá, prohlubuje to náš zármutek. Čím déle žijeme, tím plněji si uvědomujeme, kým pro nás byla, a čím důvěrněji prožíváme, co pro nás její láska znamenala. Skutečná, hluboká láska je, jak víte, velmi nenápadná, zdánlivě snadná a zřejmá a tak přítomná, že ji považujeme za samozřejmost. Proto si plně uvědomujeme jeho sílu a hloubku pouze zpětně - nebo lépe v paměti. Ano, láska se často projevuje bolestí.

V tomto bláznivém světě existuje obrovský rozdíl mezi dobrými a špatnými časy, mezi smutkem a radostí. Ale v Božích očích nejsou nikdy odděleni. Kde je bolest, tam je uzdravení. Kde je smutek, tam je tanec. Kde je chudoba, tam je království.

Ministři jsou v pokušení připojit se k těm, kteří považují za svůj primární úkol zaměstnávat ostatní lidi -- ale naším úkolem je opak rozptýlení -- jak jim zabránit v tom, aby byli tak zaneprázdněni, že už nemohou slyšet hlas Boha, který mluví v tichosti.

Život je dar, ne vlastnit,ale sdílet.

Proč je důležité, abyste byli s Bohem a Bůh sám na vrcholu hory? Je to důležité, protože je to místo, kde můžete poslouchat hlas toho, kdo vás nazývá milovaným. Modlit se znamená naslouchat tomu, kdo tě nazývá "Má milovaná dcero", "můj Milovaný Syn", "mé milované dítě"."Modlit se znamená nechat tento hlas mluvit do středu vašeho bytí, do vašich vnitřností a nechat tento hlas znít v celém vašem bytí.

Pokaždé, když dojde ke ztrátám, je třeba učinit rozhodnutí. Rozhodnete se žít své ztráty jako průchody hněvu, viny, nenávisti, deprese a zášti, nebo se rozhodnete nechat tyto ztráty průchody něčím novým, něčím širším a hlubším.

Nemyslíte si, že se dostanete do nového druhu života. Žijete si cestu do nového druhu myšlení.

To, co nás činí lidmi, není naše mysl, ale naše srdce, ne naše schopnost myslet, ale naše schopnost milovat.

Když si uvědomíme, že svým bolestem nemusíme uniknout, ale že je můžeme mobilizovat do společného hledání života, tyto bolesti se promění z projevů zoufalství ve známky naděje.

Mnoho násilí je založeno na iluzi, že život je majetek, který je třeba bránit a nikoli sdílet.

Radost se nám prostě nestane. Musíme si vybrat radost a vybírat ji každý den.

Pokud cítíte velkou osamělost a hlubokou touhu po lidském kontaktu, musíte být extrémně nároční...a zeptejte se sami sebe, zda je tato situace skutečně dána Bohem. Protože tam, kde Bůh chce, abyste byli, Bůh vás drží v bezpečí a dává vám pokoj, i když je bolest. Žít disciplinovaný život znamená žít takovým způsobem, že chcete být jen tam, kde je Bůh s vámi. Čím hlouběji budete žít svůj duchovní život, tím snazší bude rozeznat rozdíl mezi životem s Bohem a životem bez Boha a tím snazší bude vzdálit se od míst, kde Bůh již není s vámi.

Vděčnost jako disciplína zahrnuje vědomou volbu. Mohu se rozhodnout být vděčný, i když jsou mé emoce a pocity stále ponořeny do bolesti a zášti. Je úžasné, kolik příležitostí se prezentuje, kdy si mohu místo stížnosti vybrat vděčnost.

Vděčnost plyne z uznání, že kdo jsme a co máme, jsou dary, které je třeba přijímat a sdílet.

Každý den přináší překvapení. Ale pouze pokud to očekáváme, můžeme to vidět, slyšet nebo cítit, když na nás přijde. Nebojme se přijímat každodenní překvapení, ať už k nám přichází jako zármutek nebo jako radost, otevře nám nové místo v našich srdcích, místo, kde můžeme přivítat nové přátele a plněji oslavovat naši společnou lidskost.

Věnujte pozornost lidem, které vám Bůh staví do cesty, pokud chcete rozeznat, co Bůh ve vašem životě dělá.

Když budeme bezpečně zakořeněni v osobní intimitě se zdrojem života, bude možné zůstat flexibilní, aniž bychom byli relativističtí, přesvědčeni, aniž bychom byli strnulí, ochotni čelit, aniž bychom byli urážliví, jemní a odpouštějící, aniž bychom byli měkcí, a skuteční svědci, aniž bychom byli manipulativní.

Soucit nás žádá, abychom šli tam, kde to bolí, vstoupili do míst bolesti, sdíleli zlomenost, strach, zmatek a úzkost. Soucit nás vyzývá, abychom křičeli s těmi, kteří jsou v bídě, truchlili s těmi, kteří jsou osamělí, plakali s těmi v slzách. Soucit vyžaduje, abychom byli slabí se slabými, zranitelní se zranitelnými a bezmocní s bezmocnými. Soucit znamená úplné ponoření do stavu lidského bytí.

Bůh chce, abyste žili pro druhé a dobře žili v této přítomnosti.

Poslech je mnohem víc, než dovolit druhému mluvit, zatímco čeká na šanci odpovědět. Naslouchání znamená věnovat plnou pozornost druhým a přivítat je do našich bytostí. Krása naslouchání spočívá v tom, že ti, kteří jsou posloucháni, se začnou cítit přijati, začnou brát naše slova vážněji a objevovat své pravé já.

Tento krátký život je mou příležitostí přijímat lásku, prohlubovat lásku, růst v lásce a dávat lásku.

Před několika lety jsem potkal starého profesora na univerzitě Notre Dame. Když se ohlédl za svým dlouhým životem výuky, řekl s legrační vráskou v očích: vždy jsem si stěžoval, že moje práce byla neustále přerušována, dokud jsem pomalu nezjistil, že moje přerušení byla moje práce.

Musíme si stále klást otázku :" co to všechno znamená? Co se nám Bůh snaží říct? Jak jsme povoláni žít uprostřed toho všeho?"Bez takových otázek se naše životy stávají otupělými a plochými.

Bolest, která pochází z hluboké lásky, činí vaši lásku plodnější. Je to jako pluh, který láme půdu, aby semeno mohlo zakořenit.

Právě tam, kde cítím svou chudobu, objevuji Boží požehnání.

Naše životy jsou jedinečné kameny v mozaice lidské existence-neocenitelné a nenahraditelné.

Začínám nyní vidět, jak radikálně se změní charakter mé duchovní cesty, když už si nemyslím, že se Bůh skrývá a ztěžuje mi jeho nalezení, ale místo toho jako ten, kdo mě hledá, zatímco já dělám skrývání...

Naše největší naplnění spočívá v tom, že se dáváme druhým.

Všichni velcí duchovní vůdci v dějinách byli lidé naděje. Abraham, Mojžíš, Ruth, Marie, Ježíš, Rumi, Gándhí a Dorothy Day všichni žili se slibem ve svých srdcích, který je vedl k budoucnosti, aniž by museli přesně vědět, jak to bude vypadat. Pojďme žít s nadějí.

Svět je zlý jen tehdy, když se stanete jeho otrokem.

Radost, kterou soucit přináší, je jedním z nejlépe střežených tajemství lidstva. Je to tajemství známé jen velmi málo lidem, tajemství, které musí být znovu a znovu objevováno.

Soucit-což doslova znamená "trpět" - je cesta k pravdě, že jsme nejvíce sami sebou, ne když se lišíme od ostatních, ale když jsme stejní. Ve skutečnosti hlavní duchovní otázka není, " Jaký rozdíl děláte?"ale" co máte společného?"Není to "excelovat", ale" sloužit", co nás dělá nejvíce lidmi. Není to dokázat, že jsme lepší než ostatní, ale přiznat se, že jsme stejně jako ostatní, což je cesta k uzdravení a smíření.

Tanec života nachází své začátky v zármutku......Zde je odhalen zcela nový způsob života. Je to způsob, jakým lze bolest přijmout, ne z touhy trpět, ale s vědomím, že se v bolesti narodí něco nového.

Prostřednictvím soucitu je možné rozpoznat, že touha po lásce, kterou lidé cítí, spočívá také v našich vlastních srdcích, že krutost, kterou svět příliš dobře zná, je také zakořeněna v našich vlastních impulsech. Prostřednictvím soucitu také cítíme naši naději na odpuštění v očích našich přátel a naši nenávist v jejich hořkých ústech. Když zabíjejí, víme, že jsme to mohli udělat; když dávají život, víme, že můžeme udělat totéž. Pro soucitného člověka není nic lidského cizí: žádná radost a žádný zármutek, žádný způsob života a žádný způsob umírání.

Život není majetek, který je třeba bránit, ale dar, který je třeba sdílet.

Skutečná otázka zní: Jak mohu žít, aby moje smrt byla plodná pro ostatní?

Život bez osamělého místa, tedy život bez klidného centra, se snadno stává destruktivním. Když lpíme na výsledcích našich činů jako na našem jediném způsobu sebeidentifikace, pak se stáváme majetnickými a defenzivními a máme tendenci dívat se na své bližní spíše jako na nepřátele, které je třeba držet na dálku, než jako na přátele, s nimiž sdílíme dary života.

Vím, že musím přejít od mluvení o Ježíši k tomu, abych ho nechal mluvit ve mně, od přemýšlení o Ježíši k tomu, abych ho nechal myslet ve mně, od jednání pro Ježíše a s ním k tomu, abych ho nechal jednat skrze mě. Vím, že jediný způsob, jak vidět svět, je vidět ho jeho očima.

Disciplína znamená zabránit naplnění všeho ve vašem životě. Disciplína znamená, že někde nejste obsazeni, a už vůbec ne zaujatí. V duchovním životě disciplína znamená vytvořit prostor, ve kterém se může stát něco, co jste neplánovali nebo s čím jste nepočítali.