Maximus the Confessor slavné citáty

Nechovávat žádnou závist, žádný hněv, žádná zášť vůči pachateli stále neznamená mít pro něj charitu. Je možné, bez jakékoli charity, vyhnout se Vykreslování zla za zlo. Ale činit spontánně dobro pro zlo-takové patří k dokonalé duchovní lásce.

Když je lidský intelekt neustále s Bohem, jeho touha roste nad veškerou míru v intenzivní touhu po Bohu a jeho citlivost se zcela promění v božskou lásku. Protože neustálou účastí na božském záření se jeho intelekt zcela naplní světlem; a když znovu začleňuje svůj pasivní aspekt, přesměruje tento aspekt k Bohu, naplní jej nepochopitelnou a intenzivní touhou po něm a neustálou láskou, čímž jej zcela odvede od světských věcí k božskému.

Ten, kdo miluje Boha, nemůže pomoci milovat každého člověka jako sebe samého, i když je zarmoucen vášněmi těch, kteří ještě nejsou očištěni. Ale když změní svůj život, jeho potěšení je nepopsatelné a nezná hranic.

Pro toho, kdo je dokonalý v lásce a dosáhl vrcholu nezaujatosti, není žádný rozdíl mezi jeho nebo jiným, mezi křesťany a nevěřícími, mezi otrokem a svobodným, nebo mezi mužem a ženou. Ale protože se povznesl nad tyranii vášní a upřel svou pozornost na jedinou povahu člověka, dívá se na všechny stejným způsobem a ukazuje všem stejné dispozice. Neboť v něm není ani řek, ani Žid, muž ani žena, pouto není svobodné, ale Kristus, který "je všechno a ve všem"(kol 3,11; srov. Adresa. 3:28).

Ten, kdo ještě nedosáhl božského poznání pod napětím lásky, je hrdý na svůj duchovní pokrok. Ale ten, komu bylo uděleno takové poznání, s hlubokým přesvědčením opakuje slova, která pronesl patriarcha Abraham, Když mu bylo uděleno Boží projev: "já jsem prach a popel" (GN 18,27).

Před jeho viditelným příchodem v těle přebýval Logos Boží mezi patriarchy a proroky duchovním způsobem a předznamenával tajemství jeho příchodu. Po svém vtělení je přítomen podobným způsobem nejen těm, kteří jsou ještě začátečníci, duchovně je vyživuje a vede k zralosti božské dokonalosti, ale také k dokonalosti, tajně v nich vymezuje rysy svého budoucího příchodu, jako by v ikoně.

Budete moci zkontrolovat závist, pokud se budete radovat s mužem, kterému závidíte, kdykoli se raduje, a truchlit, kdykoli truchlí.

Blaze tomu, kdo má rád Jozua (srov. Sranda. 10: 12-13) udržuje Slunce spravedlnosti od západu v sobě po celý den svého současného života, nedovoluje, aby byl vymazán soumrakem hříchu a nevědomosti. Tímto způsobem bude skutečně schopen utéct mazaným démonům, kteří proti němu povstávají.

Ten, kdo se oddaně snaží dosáhnout moudrosti a je na stráži před neviditelnými silami, by se měl modlit, aby v něm zůstala jak přirozená diskriminace - jejíž světlo je jen omezené -, tak osvětlující milost Ducha. První prostřednictvím praxe trénuje tělo ve ctnosti, druhý osvětluje intelekt tak, aby si vybral především společnost s moudrostí; a moudrostí ničí pevnosti zla a strhává "veškerou sebeúctu, která se vyvyšuje proti poznání Boha" (II Kor. 10:5).

Ti, kdo hledají Pána, by ho neměli hledat mimo sebe; naopak, musí ho hledat v sobě skrze víru projevenou v jednání. Neboť je blízko vás: "slovo je... ve tvých ústech a ve tvém srdci, to je slovo víry " (Řím. 10: 8) - Kristus je sám slovo, které je hledáno.

Dokud zůstanu nedokonalý a žáruvzdorný, neposlouchám Boha praktikováním přikázání ani se nestanu dokonalým v duchovním poznání, zdá se Kristus z mého pohledu také nedokonalý a žáruvzdorný kvůli mně. Neboť ho oslabuji a ochromuji tím, že s ním nerostu v duchu, protože jsem "tělo Kristovo a jeden z jeho údů" (i Kor. 12:27).

Mír je skutečně úplné a nerušené držení toho, co je žádoucí.

Stejně jako světlo slunce přitahuje zdravé oko, tak skrze lásku poznání Boha přirozeně přitahuje k sobě čistý intelekt.

Jsou-li slova Boží vyslovována pouze jako slovní vyjádření a jejich poselství není zakořeněno ve ctnostném způsobu života těch, kteří je vyslovují, nebudou vyslyšena. Jsou-li však proneseny praktikováním přikázání, jejich zvuk má takovou moc, že rozpouštějí démony a dychtivě nakládají s lidmi, aby stavěli svá srdce do Božích chrámů tím, že dělají pokrok ve skutcích spravedlnosti.

Modlitba spravedlivého člověka nemá žádný užitek, pokud ten, kdo o ni žádá, najde větší potěšení v hříchu než ve ctnosti. Samuel truchlil nad Saulem, když zhřešil, ale nebyl schopen získat Boží milosrdenství, protože jeho zármutek nebyl podporován nezbytnou změnou života ze strany hříšníka. Proto Bůh skoncoval s nesmyslným zármutkem svého služebníka a řekl mu: "jak dlouho budeš truchlit nad Saulem, když jsem ho zavrhl, aby kraloval nad Izraelem?"(Já Sam. 16:1).

... kvůli nám, kteří v sobě ztratili pouta tělesného zrození, nám dal duchovním zrozením, podle naší vlastní vůle, moc stát se Božími dětmi místo dětí z masa a krve, máme-li víru v jeho jméno (srov. Jn. 1:12-13). Pro Spasitele byla tato posloupnost především vtělením a tělesným zrozením kvůli mně; a tak následovalo zrození v duchu skrze křest, původně zavržený Adamem, kvůli mé spáse a obnově milostí, nebo, abych to popsal ještě živěji, mé samotné předělání.

Ten, kdo ctností a duchovním poznáním uvedl své tělo do souladu se svou duší, se stal harfou, flétnou a chrámem Božím. Stal se harfou tím, že zachoval harmonii ctností; flétnou tím, že přijímal inspiraci ducha prostřednictvím božského rozjímání; a chrámem tím, že se stal příbytkem loga prostřednictvím čistoty svého intelektu.

Pokud udržujeme cestu ctnosti neposkvrněnou zbožným a pravým poznáním a neodchýlíme se od žádné strany, zakusíme příchod Boha, který nám byl zjeven kvůli naší nezaujatosti. Neboť "budu zpívat Žalm a po čisté cestě pochopím, až ke mně přijdeš" (srov. PS. 101:1-2). Žalm znamená ctnostné chování; porozumění označuje duchovní poznání získané ctností, pomocí kterého vnímáme Boží příchod, když čekáme na Pána bdělého ve ctnostech.

Musíme nejen usmrtit tělesné vášně, ale také zničit vášnivé myšlenky duše. Proto Žalmista říká: "brzy ráno jsem zahubil všechny svévolníky země, abych vyhnal všechny zločince z města Hospodinova." 101: 8) - to znamená vášně těla a bezbožné myšlenky duše.

...Pán řekl, když se přiblížil ke svému utrpení: "nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví v sobě; a okamžitě ho oslaví " (Jn. 13:31-32). Z toho je zřejmé, že božské dary následují utrpení snášené kvůli ctnosti.

Když náš intelekt setřásl mnoho svých názorů na stvořené věci, pak se mu jasně jeví vnitřní princip pravdy, který mu poskytuje základ skutečného poznání a odstraňuje jeho dřívější předsudky, jako by odstraňoval šupiny z očí, jak se to stalo v případě svatého Pavla (srov. Skutky 9:18). Pro pochopení Písma, které nepřekračuje doslovný význam, a pohled na rozumný svět, který se spoléhá výhradně na smyslové vnímání, jsou skutečně váhy, oslepující vizionářskou schopnost duše a zabraňující přístupu k čistému logu pravdy.

Muž, který statečně bojoval s vášněmi těla, obratně bojoval proti nečistým duchům a vyloučil ze své duše konceptuální obrazy, které vyvolávají, by se měl modlit za to, aby mu bylo dáno čisté srdce a aby se v něm obnovil duch integrity (srov. PS. 51:10). Jinými slovy, Měl by se modlit, aby byl milostí zcela zbaven zlých myšlenek a naplněn božskými myšlenkami, aby se stal duchovním světem Božím, nádherným a rozsáhlým, vytvořeným z morálních, přírodních a teologických forem kontemplace.

Čisté srdce je možná takové, které nemá žádný přirozený pohon k ničemu jakýmkoli způsobem. Když se takové srdce ve své krajní jednoduchosti stalo jako psací stůl krásně vyhlazený a vyleštěný, Bůh v něm přebývá a píše tam své vlastní zákony.

Ten, kdo je na cestě začátečník, nesmí být přiveden k praktikování přikázání pouze laskavostí, ale musí být častěji přiměn pokračovat v boji tím, že bude důsledně připomínán Boží soud. Tímto způsobem bude nejen pohnut láskou k touze po tom, co je božské, ale bude pohnut strachem, aby se vyhnul tomu, co je zlé. "Budu ti zpívat, Hospodine, o milosrdenství a soudu" (Ps. 101: 1 LXX). Bude zpívat Bohu okouzlen láskou a zocelený strachem bude mít sílu pro píseň.

Logos sestoupil z lásky k nám. Nedržme ho trvale, ale pojďme s ním k Otci a nechme zemi a pozemské věci za sebou, aby nám neřekl to, co řekl Židům pro jejich tvrdohlavost: "jdu tam, kam nemůžete přijít (Jn. 8:21).

Ve všech našich činech Bůh zvažuje záměr: ať už jednáme pro něj nebo pro nějaký jiný motiv.

...cílem každé hierarchie je vždy napodobovat Boha tak, aby na sebe vzal jeho podobu... úkolem každé hierarchie je přijímat a předávat neředěné očištění, božské světlo a porozumění, které přináší dokonalost.

Ten, kdo miluje Boha, nemůže pomoci milovat každého člověka jako sebe samého, i když je zarmoucen vášněmi těch, kteří ještě nejsou očištěni. Ale když změní svůj život, jeho potěšení je nepopsatelné a nezná hranic. Duše plná myšlenek na smyslnou touhu a nenávist je nevyčištěná. Pokud v našich srdcích zjistíme jakoukoli stopu nenávisti vůči jakémukoli člověku za to, že se dopustil jakékoli chyby, jsme naprosto odcizeni lásce k Bohu, protože láska k Bohu nám absolutně vylučuje nenávidět kteréhokoli člověka.

Stvořený člověk se nemůže stát Božím Synem a Bohem milostí skrze zbožštění, pokud není nejprve svou vlastní svobodnou volbou zplozen v duchu prostřednictvím sebe milující a nezávislé moci, která v něm přirozeně přebývá.

Pokud se Boží Logos Boha Otce stal synem člověka a člověka, aby mohl učinit lidi bohy a Božími syny, věřme, že dosáhneme říše, kde je nyní sám Kristus; protože je hlavou celého těla (srov. Kol 1: 18), a obdařen naší lidskostí odešel k Otci jako předchůdce v náš prospěch. Bůh bude stát "uprostřed shromáždění bohů" (Ps. 82: 1 LXX) - to je, z těch, kteří jsou spaseni - rozdělovat odměny blaženosti této říše těm, kteří jsou shledáni hodnými je přijmout, není od nich oddělen žádným prostorem.

Stejně jako učení zákona a proroci, kteří jsou předzvěstí nadcházejícího příchodu loga v těle, vedou naše duše ke Kristu (srov. Adresa. 3: 24), takže oslavený vtělený Logos Boha je sám předzvěstí jeho duchovního příchodu, který vede naše duše vpřed svým vlastním učením, aby přijal jeho božský a zjevný příchod. Činí to neustále, prostřednictvím ctností, které přeměňují ty, které jsou považovány za hodné, z těla na ducha. A on to udělá na konci věku, čímž se projeví to, co bylo dosud skryto před lidmi.

Ti, kteří jako zvířata žijí pouze podle smyslů... zneužijte Boží stvoření, abyste se mohli oddávat vášním. Nechápou princip této moudrosti, která se zjevuje všem: že bychom měli poznat a chválit Boha skrze Jeho stvoření a že prostřednictvím viditelného světa bychom měli pochopit, odkud jsme přišli, co jsme, za jakým účelem jsme byli stvořeni a kam jdeme. Naopak, cestují tímto současným věkem ve tmě... s... neznalost Boha.

Když přemýšlíme o výšce Boží nekonečnosti, neměli bychom zoufat nad jeho soucitem, který se k nám dostává z takové výšky; a když si vzpomeneme na nekonečnou hloubku našeho pádu hříchem, neměli bychom odmítat věřit, že ctnost, která byla v nás zabita, znovu povstane. Neboť Bůh může dosáhnout obou těchto věcí: může sestoupit a osvítit náš intelekt duchovním poznáním a může v nás pozvednout ctnost a vyvyšovat ji sám sebou skrze skutky spravedlnosti.

Vykládáte-li učení Logos z hlediska morálního života pomocí materialistických slov a příkladů, které odpovídají schopnostem vašich posluchačů, učiníte Logos tělem. Naopak, pokud objasníte mystickou teologii pomocí vyšších forem kontemplace, vytvoříte ducha Logos.

Když se jako patriarchové naučíme kopat studny ctnosti a duchovního poznání v sobě pomocí asketické praxe a kontemplace, najdeme v sobě Krista pramen života (srov. GN 26,15-18). Moudrost nám přikazuje pít z tohoto pramene a říká: "pijte vodu ze svých džbánů a z pramene svých studní" (př. 5:15). Pokud to uděláme, zjistíme, že poklady moudrosti jsou skutečně v nás.

...pohyb člověka směrem k božství dosáhne svého konce pouze tehdy, když člověk dosáhne Boha... "Pravé soboty jsou zbytek, který je určen pro Boží lid" (Žid. 4:9). Bůh může "nést tyto soboty" (srov. Být. 1: 13) protože jsou pravdivé. A ten, "ve kterém je svět ukřižován" (Gal. 6: 14) dosáhne těchto sobot odpočinku, protože se jasně odvrátil od světských věcí a vrátil se na své vlastní duchovní místo odpočinku. Ten, kdo tam přijde, už nebude přesunut ze svého místa, protože tam najde klid a klid.

Svou milostivou blahosklonností se Bůh stal člověkem a je nazýván člověkem kvůli člověku a výměnou svého stavu za náš odhalil moc, která povznáší člověka k Bohu skrze Jeho lásku k Bohu a přivádí Boha k člověku kvůli jeho lásce k člověku. Touto požehnanou inverzí se člověk stane bohem zbožštěním a Bůh se stane člověkem hominizací. Neboť slovo Boží a Bůh chce vždy a ve všech věcech splnit tajemství jeho ztělesnění.

Náš praotec Adam... využil své svobody, aby se obrátil k tomu, co bylo horší, a nasměroval svou touhu od toho, co bylo povoleno, k tomu, co bylo zakázáno. Bylo v jeho moci " být sjednocen s Pánem a stát se jedním duchem s Bohem..."(I Kor. 6:15). Ale Adam byl podveden a rozhodl se dobrovolně odříznout od Božího šťastného konce pro něj, raději svou vlastní svobodnou volbou být přitahován k zemi(srov. GN 2,17) než se stát bohem milostí.

Ten, kdo si ve svém srdci uvědomil lásku k Bohu, je neúnavný ve své snaze o Pána, svého Boha, a vznešeně nese každé těžkosti, výčitky a urážky, nikdy nemyslí na nikoho nejmenší zlo.

Když vás někdo urazí nebo poníží, Chraňte se před rozzlobenými myšlenkami, aby nevzbudily pocit podráždění, a tak vás odříznou od lásky a umístí vás do říše nenávisti. Měli byste vědět, že jste byli velmi prospěšní, když jste hluboce trpěli kvůli nějaké urážce nebo rozhořčení; protože prostřednictvím Ponížení byla z vás vyhnána sebeúcta.

Ten, kdo žádá o přijetí svého denního chleba, jej nepřijímá automaticky v jeho plnosti, jako je sám o sobě: přijímá jej podle své vlastní schopnosti příjemce. Chléb života (srov. Jn. 6: 35) dává se ve své lásce všem, kteří žádají, ale ne stejným způsobem všem; neboť se dává plněji těm, kteří vykonali velké skutky spravedlnosti, a v menší míře těm, kteří toho tolik nedosáhli. Dává se každému člověku podle jeho duchovní schopnosti ho přijmout.

Buďme spokojeni jednoduše s tím, co udržuje náš současný život, ne s tím, co ho rozmazluje. Modleme se za to k Bohu, jak jsme byli učeni, abychom mohli udržet své duše bez otroctví a zcela bez nadvlády kteroukoli z viditelných věcí milovaných pro tělo. Ukažme, že jíme kvůli životu a nebudeme vinni tím, že žijeme kvůli jídlu. První je známkou inteligence, druhý důkaz její nepřítomnosti.

Stejně jako myšlenka na oheň neohřívá tělo, tak víra bez lásky nerealizuje světlo duchovního poznání v duši.

Ten, kdo se zabývá hříchy druhých, nebo soudí svého bratra pro podezření, ještě ani nezačal činit pokání nebo zkoumat sám sebe, aby objevil své vlastní hříchy...

Ať už člověk miluje cokoli, nevyhnutelně se drží, a aby to neztratil, odmítá vše, co mu v tom brání. Takže ten, kdo miluje Boha, pěstuje čistou modlitbu a vyhání každou vášeň, která ho od ní brání. Ten, kdo vyhání sebelásku, matku vášní, se s Boží pomocí snadno zbaví zbytku, jako je hněv, podráždění, zášť atd. Ale ten, kdo je ovládán sebeláskou, je přemožen ostatními vášněmi, dokonce i proti své vůli. Sebeláska je vášeň připoutanosti k tělu.

Ale pravím vám: Pán říká: Milujte své nepřátele, čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí, modlete se za ty, kteří vás pronásledují. Proč přikázal tyto věci? Aby vás osvobodil od nenávisti, smutku, hněvu a zášti a mohl vám udělit největší vlastnictví ze všech, dokonalou lásku, kterou nelze vlastnit, kromě toho, kdo miluje všechny stejně v napodobování Boha.

Bůh, který je od přírody dobrý a nezaujatý, miluje všechny lidi stejně jako jeho dílo. Ale oslavuje ctnostného člověka, protože ve své vůli je spojen s Bohem. Zároveň je ve své dobrotě milosrdný k hříšníkovi a trestáním ho v tomto životě přivádí zpět na cestu ctnosti. Podobně, muž dobrého a nezaujatého úsudku také miluje všechny lidi stejně. Miluje ctnostného člověka pro jeho přirozenost a poctivost svého úmyslu; a miluje hříšníka také pro jeho přirozenost a protože ho ve svém soucitu lituje, že pošetile klopýtal ve tmě.

Teologie bez praxe je teologie démonů

Každé pravé vyznání pokořuje duši. Když má podobu díkůvzdání, učí duši, že byla vysvobozena Boží milostí.

Pokud se postaráte o touhy těla a budete mít zášť vůči svému bližnímu kvůli něčemu přechodnému, uctíváte stvoření místo Stvořitele.