W. G. Sebald slavné citáty

Právě díky mému večernímu čtení jsem stále více či méně příčetný.

Podnikáme téměř všechny rozhodující kroky v našem životě v důsledku mírných vnitřních úprav, kterých si sotva uvědomujeme.

Jak šťastně, řekl Austerlitz, jsem seděl nad knihou v prohlubujícím se soumraku, dokud jsem už nemohl rozeznat slova a moje mysl začala bloudit, a jak bezpečně jsem se cítil sedět za stolem ve svém domě v temné noci, jen jsem sledoval špičku své tužky v lampě, jak sleduje její stín, jako by sám od sebe a s dokonalou věrností, zatímco ten stín se pravidelně pohyboval zleva doprava, řádek po řádku, po ovládaném papíru.

Předpokládám, že jsou to ponořené reality, které dávají snům jejich zvědavý vzduch HyperReality. Ale možná je tu i něco jiného, něco mlhavého, gázového, skrze které se vše, co člověk vidí ve snu, zdá paradoxně mnohem jasnější. Rybník se stává jezerem, vánek se stává bouří, hrst prachu je poušť, zrno síry v krvi je sopečné peklo. Co je to za divadlo, ve kterém jsme najednou dramatik, herec, scénograf, scénograf a diváci?

Bez ohledu na to, zda někdo letí nad Newfoundlandem nebo mořem světel, které se po setmění táhne od Bostonu po Filadelfii, přes Arabské pouště, které září jako perleť, přes Porúří nebo město Frankfurt, je to, jako by nebyli žádní lidé, jen věci, které vyrobili a ve kterých se skrývají.

Zajímalo by mě, zda vnitřní chlad a zpustošení nemusí být předpokladem pro to, aby svět věřil, jakýmsi podvodným předváděním, že vlastní ubohé srdce je stále v plamenech.

V každém případě buďte experimentální, ale nechte čtenáře být součástí experimentu

...temnota se nezvedá, ale stává se ještě těžší, když si myslím, jak málo můžeme mít na paměti, jak všechno neustále upadá do zapomnění s každým vyhaslým životem, jak se svět jakoby vyčerpává v tom, že historie nesčetných míst a předmětů, které samy o sobě nemají žádnou sílu ani paměť, není nikdy slyšet, nikdy popsána ani předávána.

Stejně jako naše těla a naše touhy, stroje, které jsme vymysleli, mají srdce, které se pomalu redukuje na uhlíky.

Drobné detaily pro nás nepostřehnutelné rozhodují o všem!

Jak jsem si během těch bezesných hodin přál, abych patřil jinému národu, nebo ještě lépe, vůbec žádnému.

Pokud vím, otázka, zda a jak by to mohlo být strategicky nebo morálně odůvodněné, nebyla nikdy předmětem otevřené debaty v Německu po roce 1945, bezpochyby hlavně proto, že národ, který zavraždil a pracoval na smrti milionů lidí ve svých táborech, mohl stěží vyzvat vítězné mocnosti, aby vysvětlily vojenskou a politickou logiku, která diktovala zničení německých měst.

A tak se k nám stále vracejí, mrtví. Občas se vracejí z ledu o více než sedm desetiletí později a nacházejí se na okraji morény, několik vyleštěných kostí a pár obutých bot.

A tak se k nám stále vracejí, mrtví.

Lidská civilizace nebyla ničím jiným než podivnou luminiscencí, která se každou hodinou zintenzivňuje, o níž nikdo nemůže říci, kdy začne ubývat a kdy zmizí.

Kachny jsem vždy choval, už jako dítě, a barvy jejich peří, zejména tmavě zelená a Sněhurka, se mi zdály jedinou možnou odpovědí na otázky, které mě napadají.

Fyzici nyní říkají, že neexistuje nic jako čas: všechno koexistuje. Chronologie je zcela umělá a v podstatě je určena emocemi. Souvislost naznačuje vrstvy věcí, minulost a přítomnost se nějak spojují nebo koexistují.

Lidé a zvířata se navzájem považují za propast vzájemného nepochopení.

Je to bolest, protože máte výhody, pokud máte přístup k více než jednomu jazyku. Máte také problémy, protože ve špatných dnech si nedůvěřujete, ať už ve svém prvním nebo druhém jazyce, a tak se cítíte jako úplný napůl.

Nádherná sbírka příběhů zasazená mezi jedno místo a druhé a formovaná nebojácným smyslem pro komedii.

Polední démon zkoumá Podzemní říše nemoci, která se stává endemickou a která více než cokoli jiného odráží současný stav naší civilizace a její hlubokou nespokojenost. Jakkoli je toto úžasné dílo pronikavé, je svědectvím jak tlumeného utrpení milionů, tak velké odvahy, kterou si autor musel vzít, aby se proti němu postavil.

Stále více se cítím, jako by čas vůbec neexistoval... pouze různé prostory vzájemně propojené podle pravidel vyšší formy stereometrie [geometrické měření pevných těles], mezi nimiž se živí a mrtví mohou pohybovat tam a zpět, jak se jim líbí, a čím déle o tom přemýšlím, tím více se mi zdá, že my, kteří jsme stále naživu, jsme v očích mrtvých neskuteční.

Těsná strukturální forma otevírá možnosti. Vezměte vzor, zavedený model nebo podžánr a napište do něj. Písemně omezení dává svobodu

Hlava člověka je těžká a závratná, jako by se nedíval zpět dolů po ustupujících perspektivách času, ale spíše dolů na Zemi z velké výšky, z jedné z těch věží, jejichž vrcholy jsou ztraceny k pohledu v oblacích

Čím více obrazů jsem shromáždil z minulosti, řekl jsem, tím nepravděpodobnější se mi zdálo, že se minulost skutečně stala tím či oním způsobem, protože nic o tom nelze nazvat normálním: většina z toho byla absurdní, a pokud ne absurdní, pak otřesná.

Jinak si o obyvatelích Nokturmy pamatuji jen to, že několik z nich mělo nápadně velké oči a pevný tázavý pohled nalezený u některých malířů a filozofů, kteří se snaží proniknout do temnoty, která nás obklopuje čistě pomocí pohledu a myšlení.

Na prázdnotě, která se prohlubuje, když v podivném městě člověk marně vytočí stejná telefonní čísla, je něco zvláštně zpochybňujícího.

Nanejvýš se na něj díváme s úžasem, jakýmsi zázrakem, který je sám o sobě formou svítající hrůzy, protože nějakým instinktem víme, že nadměrné budovy před sebou vrhají stín své vlastní zkázy a jsou navrženy od prvního s ohledem na jejich pozdější existenci jako ruiny.

Nikdo nedokáže přesně vysvětlit, co se v nás děje, když se otevřou dveře, za nimiž se skrývají naše dětské hrůzy.

Pouze v knihách psaných v dřívějších dobách si někdy myslela, že našla nějakou slabou představu o tom, jaké by to mohlo být být naživu.

Zdá se mi tedy, jako by všechny okamžiky našeho života zabíraly stejný prostor, jako by budoucí události již existovaly a čekaly jen na to, abychom k nim konečně našli cestu, stejně jako když přijmeme pozvání, řádně dorazíme v určitou dobu do určitého domu.

Možná všichni ztrácíme smysl pro realitu do té míry, do jaké jsme ponořeni do své vlastní práce, a možná proto vidíme ve rostoucí složitosti našich mentálních konstruktů prostředek k většímu porozumění, i když intuitivně víme, že nikdy nebudeme schopni pochopit nepředstavitelné, které řídí náš život životem.

Tehdy jsem si myslel, že když jsem se rozhlédl kolem sebe, je to reprezentace historie. Vyžaduje falšování perspektivy. My, přeživší, vidíme všechno shora, vidíme všechno najednou a stále nevíme, jak to bylo.

Morální páteř literatury je o celé této otázce paměti. Podle mého názoru je jasné, že ti, kteří nemají paměť, mají mnohem větší šanci vést šťastný život.

Všichni máme schůzky s minulostí.

V té době jsem nemohl věřit svým očím víc, než nyní mohu věřit své paměti.

Cítil jsem, že zchátralý stav těchto kdysi nádherných budov s jejich rozbitými okapy, stěnami zčernalými dešťovou vodou, rozpadající se omítkou odhalující hrubé zdivo pod ní, okny zabedněnými nebo obloženými vlnitým plechem přesně odráží můj vlastní stav mysli...

Učíme se z historie stejně jako králík z experimentu, který se na ní provádí.

Roční období a roky přicházely a odcházely...a vždycky...jeden byl, jak vrána letí, asi 2 000 km daleko - ale odkud? - a den za dnem hodinu za hodinou, s každým úderem pulsu, člověk ztrácel stále více svých kvalit, stal se pro sebe méně srozumitelným, stále abstraktnějším.

Chcete-li nastavit něčí jméno na dílo, nedává nikomu titul, který by si měl pamatovat, protože kdo ví, kolik z nejlepších mužů odešlo beze stopy? Nepravost zapomnění slepě rozptyluje její mák a když na nás jednoho letního dne padne ubohost jako sníh, vše, co si přejeme, je být zapomenut.

Kapitál nashromážděný v osmnáctém a devatenáctém století prostřednictvím různých forem otrokářské ekonomiky je stále v oběhu, řekl De Jong, stále nesoucí zájem, mnohonásobně roste a neustále roste znovu.

Všechno, co naše civilizace vyprodukovala, je pohřbeno.