Richard Sibbes slavné citáty

V Kristu je více milosrdenství než v nás.

Život křesťana je v tomto světě úžasně ovládán úvahou a meditací o životě jiného světa.

Smrt je jen ponurý vrátný, který nás pustí do majestátního paláce.

Kristus se projevuje především v dobách soužení, protože pak se duše nejvíce spojuje vírou s Kristem. Duše v době prosperity rozptyluje své city a ztrácí se ve stvoření; ale existuje sjednocující síla v posvěcených trápeních, kterými věřící (jako v dešti slepice sbírá své potomstvo) shromažďuje své nejlepší city ke svému otci a svému Bohu.

Neměřte Boží lásku a laskavost svým vlastním pocitem. Slunce svítí stejně jasně v nejtemnějším dni jako v nejjasnějším. Rozdíl není ve slunci, ale v některých oblacích, které brání projevu jeho světla.

Láska manželky k manželovi může vycházet ze zásobení jejích potřeb, ale poté ho může milovat také pro sladkost jeho osoby; takže duše nejprve miluje Krista pro spásu, ale když je přivedena k němu a najde, jaká sladkost je v něm, pak ho miluje pro sebe.

Celý život křesťana by neměl být ničím jiným než chválou a díky Bohu; neměli bychom jíst ani spát, ale jíst Bohu a spát Bohu a pracovat Bohu a mluvit s Bohem, dělat vše k jeho slávě a chvále.

V celém našem životě není ani minuta času, ale buď musíme být blízko Bohu,nebo budeme zpět.

Chudoba a utrpení odebírají palivo, které živí pýchu.

Zima připravuje zemi na jaro, tak soužení posvěcená připravují duši na slávu.

Byla by to dobrá soutěž mezi křesťany, jeden pracovat, aby se neurazil , a druhý pracovat, aby nic nebral. Nejlepší z mužů jsou k sobě přísní, něžní nad ostatními.

Bůh se svými dětmi vede bezpečnou cestu, aby nebyly odsouzeny se světem, dovolil světu, aby je odsoudil, aby nemilovaly svět, svět je nenávidí....

Principy [křesťanského života] se tělesným lidem zdají paradoxy; jako první, že křesťan je jediný svobodný člověk a ostatní muži jsou otroci; že je jediným bohatým mužem, i když nikdy tak chudým na světě; že je jediným krásným mužem, i když navenek nikdy tak deformovaným; že je jediným šťastným mužem uprostřed všech jeho utrpení.

Jsme v bezpečí pouze tehdy, když moudře využíváme všech dobrých výhod, ke kterým máme přístup. Tím, že vyjdeme z Božích cest, vyjdeme z jeho vlády, a tak ztratíme svůj dobrý rozpoložení, a ocitneme se rychle rozloženi s opačnou dispozicí. Když se přibližujeme ke Kristu (Jakub 4: 8), ve svých obřadech se přibližuje k nám.

Víra, podle níž zvláště Kristus vládne, staví duši tak vysoko, že se dívá dolů na všechny ostatní věci tak hluboko pod ní, jako by jí představoval Duch Kristův, bohatství, čest, krásu a potěšení vyšší povahy.

Způsob, jak zakrýt náš hřích, je odhalit ho vyznáním.

Kristovým způsobem je nejprve trápit naše duše a pak přijít s uzdravením v jeho křídlech.

Když má člověk cestovat do daleké země...jedna hůl v ruce ho může pohodlně podporovat, ale svazek holí by byl obtížný. Tak nám může kompetence těchto vnějších věcí šťastně pomoci na cestě do nebe, zatímco hojnost může být škodlivá.

Žádný hřích není tak velký, ale uspokojení Krista a jeho milosrdenství jsou větší; je to nad rámec srovnání. Otcové a matky v nejjemnějších náklonnostech jsou jen trámy a vlaky, které nás vedou vzhůru k nekonečnému Božímu milosrdenství v Kristu.

Je lepší jít pohmožděný do nebe než zvuk do pekla.

Který zbabělec by nebojoval, když si je jistý vítězstvím?

Bůh dá tělu účast na duši-jako ve věcech zármutku, tak ve věcech radosti; lanthorn svítí ve světle svíčky uvnitř.

Člověk nezná v Náboženství Nic víc, než miluje a objímá náklonností své duše.

Když vystřelíme šíp, díváme se na jeho pád; když pošleme loď na moře, hledáme její návrat; a když zasejeme semeno, hledáme sklizeň; takže stejně tak, když zasejeme své modlitby skrze Krista do Božího lůna, nebudeme hledat odpověď a sledovat, jak zrychlujeme? Je semenem ateismu modlit se a nedívat se, jak zrychlujeme. Ale upřímný křesťan se bude modlit a čekat, a posílit své srdce zaslíbeními ze slova, a nikdy neopustit modlit se a vzhlížet, dokud mu Bůh nedá milostivou odpověď.

Když budeme neopatrní v udržování našich duší, pak Bůh znovu získá naši chuť dobrých věcí ostrými kříži.

Je ateismus modlit se a nečekat na naději.

Satan dává Adamovi jablko a bere ráj. Proto ve všech pokušeních neuvažujme o tom, co nabízí, ale o tom, co ztratíme.

Nemůžeme říci, že ten či onen problém nenastane, ale můžeme s pomocí Ducha říci, že nic, co se stane, mě nepřinutí dělat to, co není hodné křesťana.

Když jdeme k Bohu modlitbou, ďábel ví, že jdeme proti němu získat sílu, a proto se nám staví proti všem, co může.

Dejte slabým křesťanům vědět, že jiskra z nebe, i když zapálená pod zeleným dřevem, která vzlyká a kouří, přesto nakonec všechno pohltí.

Jaká nevděčnost je zapomenout na naše útěchy a dívat se na věci křivdy. Myslet tolik na dva nebo tři kříže, abych zapomněl na sto požehnání.

Podívejte se na plamen v jiskře, strom v semeni. Vidět velké věci v malých začátcích.

Křesťan bude chtít vidět krásu Boha ve svém domě, aby jeho duše mohla být okouzlena ve vznešenosti předmětu a aby nejvyšší síly jeho duše, jeho porozumění, vůle a náklonnosti byly plně uspokojeny, aby mohl mít plnou spokojenost.

Všechno, co je dobré pro Boží děti, budou mít, protože všechno je jejich, aby je dále do nebe; proto, pokud je chudoba dobrá, budou ji mít; pokud je hanba dobrá, budou ji mít; pokud jsou dobré kříže, budou mít je; pokud je utrpení dobré, budou mít; protože všechno je naše, sloužit pro naše největší dobro.

Proto, když najdeme naše srdce zapálené láskou k Bohu, můžeme vědět, že Bůh zářil na naše duše v odpuštění hříchu; a úměrně k naší míře lásky je naše ujištění o odpuštění.Proto bychom měli usilovat o větší míru, aby naše srdce byla více zapálená v lásce k Bohu.

Pokud se věřící rozpadnou ve své první lásce nebo v nějaké jiné milosti, může růst a růst další milost, jako je pokora, jejich zlomená srdce; někdy se zdá, že nerostou ve větvích, když mohou růst u kořene; při kontrole milost vypukne více; jak říkáme, po tvrdé zimě obvykle následuje slavné jaro.

Co je evangelium samo o sobě, než milosrdná umírněnost, v níž je Kristova poslušnost uctívána jako naše, a naše hříchy kladeny na něj, kde se Bůh, od toho, aby byl soudcem, stává naším Otcem, odpouští naše hříchy a přijímá naši poslušnost, i když slabý a poskvrněný? Nyní jsme přivedeni do nebe pod smlouvou milosti cestou lásky a milosrdenství.

Bůh si může vybrat smysl ze zmatené modlitby.

Je dobré odvrátit náš zármutek nad jinými věcmi ke kořenu všeho, kterým je hřích. Nechť náš zármutek běží nejvíce v tomto kanálu, aby jako hřích zplodil zármutek, tak zármutek může pohltit hřích.

Hlubiny naší bídy nemohou nikdy klesnout pod hlubiny milosrdenství.

Bůh ví, že nemáme nic ze sebe, a proto ve smlouvě milosti nevyžaduje nic víc, než dává, ale dává, co vyžaduje, a přijímá, co dává.

Viz zde, pro naše pohodlí, sladká dohoda všech tří osob: Otec dává Kristu pověření; duch mu dodává a posvěcuje; Kristus sám vykonává Úřad prostředníka. Naše vykoupení je založeno na společné dohodě všech tří osob Trojice.

Evangelijní pokání není trochu visící z hlavy. Je to práce srdce, dokud se váš hřích pro vás nestane odpornějším než jakýkoli trest za to.

Toto je život víry, neboť Bůh vyzkouší pravdu naší víry, aby svět viděl, že Bůh má takové služebníky, kteří budou záviset na jeho holém slově.

Pokud Kristus jednou měl náklonnost, není ho znovu vyvlastnit. Oheň v srdci překonává všechny požáry bez.

Ti, kteří chtějí být šťastní, musí nejprve vypadat jako svatí.

Je to destruktivní doplněk k přidání čehokoli ke Kristu

Sebe-prázdnota nás připravuje na duchovní plnost.

V zbožném, svaté pravdy jsou přenášeny prostřednictvím chuti; laskaví lidé mají duchovní patro i duchovní oko. Milost mění duchovní chuť.

Ukřivděná strana je vždy nejbezpečnější.