Arthur W. Pink slavné citáty

Modlitba není ani tak aktem, jako spíše postojem - postojem závislosti, závislosti na Bohu.

Skutečná modlitba je společenství s Bohem, takže mezi jeho myslí a naší budou společné myšlenky. To, co je potřeba, je, aby naplnil naše srdce svými myšlenkami, a pak se jeho touhy stanou našimi touhami plynoucími zpět k němu.

Modlitba není určena k tomu, aby se Bůh vybavil poznáním toho, co potřebujeme, ale je navržena jako vyznání k němu našeho pocitu potřeby. V tom, stejně jako ve všem, nejsou Boží myšlenky jako naše. Bůh žádá, aby jeho dary byly hledány. Chce být poctěn naší prosbou, stejně jako mu máme poděkovat poté, co udělil své požehnání.

Ale proč bychom neměli vkládat implicitní důvěru v Boha a spoléhat se na jeho zaslíbené slovo? Je něco pro Pána příliš těžké? Selhalo někdy jeho slibné slovo? Pak se nebudeme bavit žádné nevěřící podezření z jeho budoucí péče o nás. Nebe a země pominou, ale ne tak jeho sliby.

Nic v celém obrovském vesmíru se nemůže stát jinak, než Bůh věčně zamýšlel. Zde je základ víry. Zde je místo odpočinku pro intelekt. Zde je kotva pro duši, jistá i vytrvalá. Není to slepý osud, nespoutané zlo, člověk nebo ďábel, ale Pán Všemohoucí, který vládne světu a vládne mu podle svého vlastního dobrého potěšení a pro svou vlastní věčnou slávu.

Uvědomit si, že Písmo svaté je zjevením Nejvyššího, sděluje nám svou mysl a definuje pro nás svou vůli, je prvním krokem k praktické zbožnosti. Poznání, že Bible je Boží slovo a že její přikázání jsou přikázáními Všemohoucího, nás povede k tomu, abychom viděli, jak hroznou věcí je pohrdat a ignorovat je.

Je pravda, že (mnozí) se modlí za celosvětové oživení. Ale bylo by včasnější, a více biblické, aby se modlila k Pánu sklizně, aby vzkřísil a vyhnal dělníky, kteří by nebojácně a věrně hlásali ty pravdy, které jsou vypočítány tak, aby přinesly oživení.

Nesmíme zapomínat, že otázky věčnosti jsou vyřešeny v čase.

Velká chyba většiny Pánových lidí spočívá v naději, že v sobě objeví to, co lze nalézt pouze v Kristu.

Trest je určen pro naše dobro, k prosazování našich nejvyšších zájmů. Podívejte se za tyč na Všemoudrou ruku, která ji ovládá!

Pro křesťana vzdorovat protivenstvím znamená "pohrdat" trestem. Místo toho, aby se otužil, aby vydržel stoicky, mělo by dojít k roztavení srdce.

Místo toho, aby si stěžoval na svůj úděl, spokojený muž je vděčný, že jeho stav a okolnosti nejsou o nic horší než oni. Místo toho, aby lačně toužil po něčem víc, než po zásobě své současné potřeby, raduje se, že se o něj Bůh stále stará. Takový člověk je "spokojený" s takovými, jaké má (Heb. 13:5).

Modlitba je způsob a prostředek, který Bůh určil pro sdělování požehnání své dobroty svému lidu.

"Bůh", jehož vůle je odporována, navrhuje frustrovaný, a účel mat, nemá žádný nárok na božstvo.

Satan se neustále snaží vpravit tento jed do našich srdcí, aby nedůvěřoval Boží dobrotě-zejména v souvislosti s jeho přikázáními. To je to, co skutečně leží za vším zlem, * * * * * a neposlušností. Nespokojenost s naším postavením a podílem, touha po něčem, co nám Bůh moudře držel. Odmítněte jakékoli náznaky, že Bůh je vůči vám nepřiměřeně přísný. Vzdorujte s největší odporností všemu, co způsobuje, že pochybujete o Boží lásce a Jeho láskyplné laskavosti vůči vám. Nedovolte, aby vás přimělo zpochybňovat otcovu lásku k jeho dítěti.

Utrpení je lehké ve srovnání s tím, co si opravdu zasloužíme. Jsou lehké ve srovnání s utrpením Pána Ježíše. Ale možná, že jejich skutečná lehkost je nejlépe vidět, když je porovnáme s tíhou slávy, která nás čeká.

Spokojenost je tedy produktem srdce spočívajícího v Bohu. Je to potěšení duše z tohoto míru, které prochází veškerým porozuměním. Je to výsledek mé vůle, která je podřízena Boží vůli. Je to požehnané ujištění, že Bůh dělá všechny věci dobře, a dokonce i nyní, aby všechny věci fungovaly společně pro mé konečné dobro.

Existuje jen jedna ochrana proti omylu, a to musí být zakotveno ve víře; a za to musí být Modlitební a pilné studium a přijímání pokorně naroubovaného Božího Slova. Teprve pak jsme opevněni proti útokům těch, kteří nás napadají.

Růst v milosti je prohlubující se realizací naší nicoty; je to upřímné uznání, že nejsme hodni nejmenšího Božího milosrdenství.

Milost nemůže být stvořením koupena, vydělána ani získána. Kdyby to bylo možné, přestalo by to být milost.

Většina křesťanů očekává od Boha málo, málo prosí, a proto málo přijímá a spokojí se s malým.

Není to nepřítomnost hříchu, ale truchlení nad ním, co odlišuje Boží dítě od prázdných profesorů.

Skutečná modlitba je společenství s Bohem

Z každé kazatelny v zemi je třeba zahřmět, že Bůh stále žije, že Bůh stále pozoruje,... stále vládne. Víra je nyní v kelímku, je zkoušena ohněm a není pevná... místo odpočinku pro srdce a mysl, ale na Božím trůnu. To, co je nyní zapotřebí, jako nikdy předtím, je plné, pozitivní, konstruktivní uvedení Božství Boha.

Tyto okolnosti, které pro matné oko Jákobovy víry měly tak temný odstín, právě v tu chvíli rozvíjely a zdokonalovaly události, které měly vrhnout kolem večera jeho života svatozář slavného a bezmračného západu slunce. Všechny věci fungovaly společně pro jeho dobro! A tak, ustaraná duše, "velké soužení" brzy skončí, a když vstoupíte do "Božího království", uvidíte, že už ne "temně sklenkou", ale v nezastíněném slunečním světle božské přítomnosti, že "všechny věci" "spolupracovaly" pro vaše osobní a věčné dobro.

Povaha Kristova spasení je žalostně zkreslena současným evangelistou. Oznamuje spíše Spasitele z pekla než Spasitele z hříchu. A proto je tolik lidí fatálně podvedeno, protože jsou zástupy, které chtějí uniknout ohnivému jezeru a které si nepřejí být vysvobozeny ze své tělesnosti a světskosti.

pokud je vůle jejich služebníkem, pak není svrchovaná, a pokud vůle není svrchovaná, rozhodně nemůžeme předpovědět její "svobodu".

Nevýslovně svatý Bůh, který má největší odpor k hříchu, nebyl nikdy vynalezen žádným z Adamových potomků.

Když pozorujete, že oheň ve vašem pokoji je stále nudný, ne vždy dáváte více uhlí, ale jednoduše mícháte s pokerem; takže Bůh často používá černý poker protivenství, aby plameny oddanosti mohly hořet jasněji.

Žádný verš Písma nedává svůj význam líným lidem.

Když si stěžujeme na počasí, ve skutečnosti reptáme proti Bohu.

Na Boha, kterého drtivá většina vyznávajících křesťanů miluje, se pohlíží velmi podobně jako na shovívavého starého muže, který sám nemá žádnou pošetilost, ale shovívavě mrkne na nerozvážnost mládí...Za jeden hřích Bůh vyhnal naše první rodiče z Edenu; za jeden hřích všichni potomci Kanaánu padli pod kletbu, která nad nimi zůstává dodnes; za jeden hřích byl Mojžíš vyloučen z zaslíbené země; elishův služebník zbit malomocenství; Ananiáš a Safira byli odříznuti od země živých.

Modlitba není určena ke změně Božího záměru, ani k tomu, aby ho pohnula k vytvoření nových účelů. Bůh rozhodl, že určité události se stanou prostředky, které určil pro jejich splnění.

Kdyby Bůh ukázal milost všem Adamovým potomkům, lidé by okamžitě dospěli k závěru, že byl spravedlivě nucen vzít je do nebe jako náhradu za to, že umožnil lidské rase upadnout do hříchu. Ale velký Bůh není zavázán žádnému ze svých tvorů, nejméně těm, kteří se proti němu vzbouřili.

...Náš Pán Ježíš Kristus nepřidal Bohu nic ve svém podstatném bytí a slávě, ať už tím, co udělal, nebo trpěl. Pravda, požehnaně a slavně pravda. Zjevil nám Boží slávu, ale Bohu nic nepřidal... Kristova dobrota a správnost dosáhla k jeho svatým na zemi, ale Bůh byl vysoko nad a za vším....

Bůh se nemůže změnit k lepšímu, protože je již dokonalý; a protože je dokonalý, nemůže se změnit k horšímu.

Je to jen v poměru, jak křesťan projevuje ovoce skutečného obrácení, že je oprávněn považovat se za sebe a být ostatními považován za jednoho z povolaných a vyvolených Božích. Právě v poměru k tomu, jak přidáváme k naší víře další křesťanské milosti, máme pevnou půdu, na které můžeme spočívat v ujištění, že patříme do Kristovy rodiny. Nejsou to ti, kdo jsou řízeni vlastní vůlí, ale "tolik, kolik je vedeno Duchem Božím, jsou Božími syny" (Řím. 8:14).

Koho Bůh zákonně zachraňuje, experimentálně zachraňuje; koho ospravedlňuje, je také posvěcuje. Tam, kde je Kristova spravedlnost přičítána jednotlivci, je mu předána zásada svatosti; první lze zjistit pouze tím druhým. Je nemožné získat biblické poznání, že zásluhy Kristova dokončeného díla jsou počítány na můj účet, s výjimkou prokázání, že účinnost díla Ducha Svatého je zřejmá v mé duši.

Zdá se, že převládající myšlenka je, že přicházím k Bohu a žádám ho o něco, co chci, a že očekávám, že mi dá to, o co jsem požádal. Ale to je nejvíce hanebné a ponižující pojetí. Všeobecná víra redukuje Boha na služebníka, Našeho služebníka: dělat naše příkazy, vykonávat naše potěšení, udělovat naše touhy. Ne, modlitba je příchod k Bohu, říkat mu mou potřebu, odevzdat svou cestu Pánu a nechat ho, aby se s tím vypořádal tak, jak se mu zdá nejlepší.

Nic není příliš velké a nic není příliš malé na to, aby se dalo odevzdat do rukou Pána.

Přirozená víra je dostatečná pro důvěru v lidský předmět; ale nadpřirozená víra je nutná k záchraně důvěry v božský předmět.

Spokojenost... je potěšení duše z toho míru, který prochází veškerým porozuměním.

V osobě Krista Bůh vidí svatost, která zůstává jeho nejbližší kontrolou, Ano, která se raduje a uspokojuje jeho srdce; a cokoli je Kristus před Bohem, je pro svůj lid.

Křesťanský život je život, který spočívá v následování Ježíše.

Jak požehnané vědět, že když nás svět nenávidí, Bůh nás miluje!

Bible není kniha líného muže! Velká část jeho pokladu, stejně jako cenné minerály uložené v útrobách země, se vzdávají pouze pilnému hledači.

Jak Bůh zachrání svůj lid před potěšením hříchu? Odpověď je, “By jim předává povahu, která nenávidí zlo a miluje svatost.k tomu dochází, když se znovu narodí, takže skutečná spása začíná regenerací. Samozřejmě, že ano; kde jinde by to mohlo začít? Padlý člověk nemůže ani vnímat svou zoufalou potřebu spásy, ani pro ni přijít ke Kristu, dokud nebude obnoven Duchem Svatým.

Kristus je božskou odpovědí na ďáblovo svržení našich prvních rodičů.

Místo řeky nám Bůh často dává potok, který dnes možná teče a zítra vyschne. Proč? Aby nás naučil neodpočívat ve svých požehnáních, ale v samotném žehnateli.

Vědomí naší bezmocnosti by nás mělo vrhnout na toho, kdo má veškerou moc. Zde tedy pomáhá vize a pohled na Boží svrchovanost, protože odhaluje jeho dostatečnost a ukazuje nám naši nedostatečnost.