Hans Urs von Balthasar slavné citáty

I když jednota víry není možná, jednota lásky ano.

Bez Velikonoc by Velký pátek neměl smysl. Bez Velikonoc by nebylo naděje, že by utrpení a opuštění mohly být snesitelné. Ale s Velikonocemi se pro lidské trápení stává viditelným východisko, absolutní budoucnost: více než naděje, božské očekávání.

Když bezpodmínečně řeknete ano Bohu, nemáte tušení, jak daleko vás toto Ano zavede. Určitě dále, než můžete předem odhadnout a vypočítat... ale jak daleko a v jaké formě? Toto Ano je zároveň jediným, nediskutovatelným předpokladem veškerého křesťanského porozumění, veškeré teologie a církevní moudrosti.

Nikdy nebudou bytosti nemilované Bohem, protože Bůh je absolutní láska.

Naše dnešní situace ukazuje, že krása vyžaduje pro sebe přinejmenším tolik odvahy a rozhodnutí jako pravda a dobrota, a nedovolí, aby byla oddělena a zakázána od svých dvou sester, aniž by je vzala s sebou v činu tajemné pomsty.

Bůh se definuje jako" já jsem, kdo jsem", což také znamená: Moje bytí je takové, že budu vždy přítomen v každém okamžiku stávání se.

Právě ke kříži je křesťan vyzván, aby následoval svého pána: žádná cesta vykoupení nemůže kolem něj udělat objížďku.

Jeden, dobrý, pravý a krásný, to jsou to, čemu říkáme transcendentální atributy bytí, protože překračují všechny hranice esencí a jsou koexistentní s bytím.

Křesťanská odpověď je obsažena v těchto dvou základních dogmatech: Trojici a vtělení. V trojičním dogmatu je Bůh Jeden, dobrý, pravdivý a krásný, protože je v podstatě láska, a láska předpokládá jedno, druhé a jejich jednotu.

Kdokoli odstraní kříž a jeho výklad novým zákonem ze středu, aby jej nahradil například Společenským závazkem Ježíše k utlačovaným jako novému centru, již nestojí v kontinuitě s apoštolskou vírou.

Wonder-nadšený zápal pro vznešenost bytí, pro jeho způsobilost být předmětem poznání-slibuje, že se stane výchozím bodem pro skutečný vhled pouze tam, kde dosáhl stádia, ve kterém se subjekt, přemožený objektem, jakoby spojil do jediného bodu nebo do ničeho... jako pohyb naděje a lásky k Bohu, který je pravý a nezištný pouze tam, kde zaujal postoj čistého uctívání Boha pro jeho vlastní dobro.

O pekle je třeba přísně uvažovat jako o záležitosti, která se týká pouze mě. Jako součást duchovního života patří za "zavřené dveře" mého pokoje. Z hlediska živé víry nemohu zásadně věřit v něčí zatracení, ale v mé vlastní; pokud jde o mého bližního, světlo vzkříšení nemůže být nikdy tak zastřeno, že bych v něj mohl nebo musel přestat doufat.

Už se neodvažujeme věřit v krásu a děláme z ní pouhý vzhled, abychom ji snáze zlikvidovali. Naše dnešní situace ukazuje, že krása vyžaduje pro sebe přinejmenším tolik odvahy a rozhodnutí jako pravda a dobrota, a nedovolí, aby byla oddělena a zakázána od svých dvou sester, aniž by je vzala s sebou v činu tajemné pomsty. Můžeme si být jisti, že kdokoli se ušklíbne na její jméno, jako by byla ozdobou buržoazní minulosti-ať už to připouští nebo ne-už se nemůže modlit a brzy už nebude moci milovat.

To, co otec dává, je schopnost být já, svoboda, a tedy autonomie, ale autonomie, kterou lze chápat pouze jako odevzdání sebe sama druhému.

Milovníci jsou ti, kteří o Bohu vědí nejvíce; teolog je musí poslouchat.

Láska sama o sobě je věrohodná.

Duch Svatý ví, co je nejnaléhavější potřeba určitého věku mnohem lepší než lidé se svými programy.

Církev nevydává svátost křtu, aby pro sebe získala větší členství, ale aby zasvětila lidskou bytost Bohu a předala této osobě božský dar narození od Boha.

V Kristu poprvé vidíme, že v samotném Bohu existuje-v jeho neoddělitelné jednotě-rozdíl mezi otcem, který dává, a darem, který je dán (syn), ale pouze v jednotě Ducha Svatého.

Být dítětem znamená dlužit něčí existenci druhému, a dokonce ani v našem dospělém životě nikdy nedosáhneme bodu, kdy už nemusíme děkovat za to, že jsme osobou, kterou jsme.

Již není milována nebo podporována náboženstvím, krása je zvednuta z tváře jako maska a její nepřítomnost odhaluje rysy na tváři, které hrozí, že se stanou pro člověka nepochopitelnými.

Jistě, odpověď víry na zjevení, kterou Bůh uděluje stvoření, které si vybírá a pohybuje se svou láskou, nastává takovým způsobem, že je to skutečně stvoření, které poskytuje odpověď, se svou vlastní přirozeností a přirozenými silami lásky.

Nelze pochopit nic o Kristu bez tajemství Trojice, nic o Církvi bez víry v božství a lidství Krista, nic o svátostech bez svatebního tajemství mezi křesťanským životem bez křesťanské víry. Současná kázání se tedy točí kolem stejného středu-nevyčerpatelného tajemství jedné nedělitelné víry.

Práce, s níž se pustíme do tohoto prvního svazku řady teologických studií, je dílem, s nímž Filozofická osoba nezačíná, ale spíše uzavírá.

Je tedy nutné vycházet z nevyhnutelné duality: konečné není nekonečné.

Svatý Pavel řekl filozofům, že Bůh stvořil člověka, aby hledal božské, snažil se dosáhnout Božského. Proto je veškerá předkřesťanská filozofie na svém vrcholu teologická.

Pokud se člověk zbaví skutečnosti vzkříšení, také se zbaví kříže, protože oba stojí a padají společně, a pak by musel najít nové centrum pro celé poselství evangelia.

První pokus o odpověď: muselo dojít k pádu, úpadku a cesta ke spáse může být pouze návratem rozumného konečného do srozumitelného nekonečna.

Už se neodvažujeme věřit v krásu a děláme z ní pouhý vzhled, abychom ji snáze zlikvidovali.

Křesťanská poslušnost má ze své podstaty hrdinský charakter.

Svatí nejsou nikdy druh Killjoy spinster tety, kteří jdou na faultfinding a postrádají veškerý smysl pro humor.

Její (Mariin) syn musel být nejprve dítětem otce, aby se pak stal člověkem a byl schopen vzít na svá ramena břemeno provinilého světa.

Krása je nezajímavá, bez níž se starověký svět odmítl pochopit sám sebe, slovo, které se nepostřehnutelně a přesto nezaměnitelně rozloučilo s naším novým světem, světem zájmů a ponechalo ho své vlastní hrabivosti a smutku.

Pouze křesťanské náboženství, které je ve své podstatě sdělováno věčným Božím dítětem, udržuje ve svých věřících naživu celoživotní povědomí o tom, že jsou dětmi, a proto musí za věci prosit a děkovat.

Ve středu Nového zákona bezpochyby stojí kříž, který přijímá svůj výklad od vzkříšení.

Ale nejde jen o život a smrt, ale o naši existenci před Bohem a o to, abychom byli jím souzeni. Všichni jsme byli hříšníci před ním a hodni odsouzení.

Ale svatí nejsou nikdy druh Killjoy spinster tety, kteří jdou na faultfinding a postrádají veškerý smysl pro humor. (Ani Karl Barth, který tak miloval a rozuměl Mozartovi, by neměl být považován za takového.) Humor je totiž tajemným, ale nezaměnitelným charismatem neoddělitelným od katolické víry a zdá se, že ho nevlastní ani" progresivisté", ani" integralisté " - ti druzí ještě méně než ti první.

Chce-li Bůh zjevit lásku, kterou chová ke světu, musí být tato láska něčím, co svět může rozpoznat, navzdory tomu, že je zcela jiný.

Především si nesmíme přát lpět na svém utrpení. Utrpení nás jistě prohlubuje a posiluje naši osobu, ale nesmíme toužit stát se hlubším já, než si Bůh přeje. Trpět už nemůže být krásná, možná konečná oběť.

Příběhy o vášni jsou prvními díly evangelií, které byly složeny jako jednota.

Vnitřní realitu lásky lze rozpoznat pouze láskou.

Před setkáním jednotlivce s Boží láskou v určité době v dějinách však musí existovat další, zásadnější a archetypální setkání, které patří k podmínkám možnosti Zjevení božské lásky člověku.

Je to konečně slovo, které je předčasné ve třech různých smyslech,a nést ho jako svůj poklad nezíská něčí přízeň; člověk spíše riskuje, že se ocitne mimo tábor každého... Krása je slovo, které bude naše první.

Nikdo by si neměl myslet, že se dokáže rychle zbavit zde položených otázek. Právě proto, že spisovatelé měli ve zvyku v době reformace teologie kladivem, se rozkol v Církvi stal nenapravitelným. A pracovat na překonání tohoto rozdělení znamená hodně úsilí. Platí pouze pacient.

Proto je v Novém zákoně, který se stává základní složkou křesťanství, důležitější než pokora: moc čekat, vytrvat, vydržet, vydržet až do konce, nepřekračovat vlastní omezení, nevynucovat problémy hraním na hrdinu nebo na titána, ale praktikovat ctnost, která leží mimo hrdinství, pokornost beránka, který je veden.

Pravda, která je pouze předána, aniž by byla znovu přemýšlena ze svých základů, ztratila svou životní sílu.

V důsledku toho je křesťanská meditace zcela trinitární a zároveň zcela lidská. Abychom našli Boha, nikdo nemusí odmítat být člověkem osobně nebo společensky, ale aby našli Boha, musí všichni vidět svět a sebe v Duchu Svatém tak, jak jsou v Božích očích.

Nezajímají nás jen ty aspekty tajemství římskokatolické církve, které ji odlišují od ostatních křesťanských komunit, ale také ukázat, jak často jsou ústředními vírami tím, že popíšeme, co je konkrétně katolické, tak, aby partner v dialogu viděl, dokonce i ze svého vlastního hlediska, vnitřní soudržnost.

Všechno v Irenaeovi se koupe v teplé a zářivé radosti, moudré a majestátní jemnosti. Jeho Slova boje jsou tvrdá jako železo a křišťálově čistá,... tak pronikavé, že nemohou selhat v osvícení nezaujatého pozorovatele.

Kristus na kříži, maskovaný pod znetvořením ošklivého ukřižování a smrti, je paradoxně nejjasnějším zjevením toho, kdo je Bůh.