Urie Bronfenbrenner slavné citáty

Každé dítě potřebuje alespoň jednoho dospělého, který je do něj iracionálně blázen.

Aby se dítě mohlo normálně vyvíjet, vyžaduje postupně složitější společnou aktivitu s jedním nebo více dospělými, kteří mají s dítětem iracionální emocionální vztah. Někdo musí být do toho kluka blázen. To je číslo jedna. První, poslední a vždy.

Ukázalo se, že k rozvoji dochází prostřednictvím tohoto procesu postupně složitější výměny mezi dítětem a někým jiným-zejména někým, kdo je do toho dítěte blázen

Primární nebezpečí televizní obrazovky nespočívá ani tak v chování, které produkuje, jako v chování, kterému brání-v rozhovorech, hrách, rodinných aktivitách a argumentech, kterými se odehrává velká část učení dítěte a formuje se jeho postava.

Děti potřebují lidi, aby se staly lidmi.... Je to především pozorováním, hraním a prací s ostatními staršími a mladšími, než je on sám, že dítě objevuje jak to, co může dělat, tak kdo se může stát-že rozvíjí jak své schopnosti, tak svou identitu.... Odsunout děti do jejich vlastního světa znamená připravit je o jejich lidskost a také o nás samotné.

Žádná společnost se nemůže dlouho udržet, pokud se její členové nenaučili citlivosti, motivace a dovednosti spojené s pomáháním a péčí o jiné lidské bytosti.

Buďte svědky amerického ideálu: Self-Made Man. Ale taková osoba neexistuje. Pokud se dokážeme postavit na vlastní nohy, je to proto, že nás ostatní zvedli. Pokud si jako dospělí můžeme nárokovat kompetence a soucit, znamená to pouze to, že ostatní lidské bytosti byly ochotné a umožněné svěřit nám své kompetence a soucit-v dětství, dětství a dospívání až do tohoto okamžiku.

Zvláštní pozornost by měla být věnována příležitostem, které životní prostředí představuje nebo vylučuje pro zapojení dětí s osobami staršími i mladšími než oni sami.

Neexistuje kritičtější ukazatel budoucnosti společnosti než charakter, kompetence a integrita jejího mládí.

Stejně jako starý čaroděj, televizní přijímač vrhá své magické kouzlo, mrazivou řeč a akci a přeměňuje živé na tiché sochy, dokud kouzlo trvá. Primární nebezpečí televizní obrazovky nespočívá ani tak v chování, které produkuje, i když tam existuje nebezpečí, jako v chování, kterému brání: rozhovory, hry, rodinné slavnosti...skrze které probíhá velká část učení dítěte a skrze které se formuje jeho postava. Zapnutí televizoru může vypnout proces, který přeměňuje děti na lidi.

Jedním z nejvýznamnějších účinků věkové segregace v naší společnosti byla izolace dětí od světa práce. Zatímco v minulosti děti nejen viděly, čím se jejich rodiče živili, ale dokonce se na tomto úkolu podstatně podílely, mnoho dětí má dnes jen vágní představu o povaze rodičovské práce a mělo malou nebo žádnou příležitost pozorovat rodiče, nebo na to přijde jakýkoli jiný dospělý, když je plně zapojen do své práce.

Ve Spojených státech je nyní možné, aby osoba ve věku osmnácti let, žena i muž, absolvovala střední školu, vysokou školu nebo univerzitu, aniž by se kdy starala nebo dokonce držela dítě; aniž by utěšovala nebo pomáhala jiné lidské bytosti, která skutečně potřebovala pomoc. . . . Žádná společnost se nemůže dlouho udržet, pokud se její členové nenaučili citlivosti, motivace, a dovednosti zapojené do pomoci a péče o jiné lidské bytosti.

Pokud tedy víme, že dítě mělo dostatečnou příležitost pozorovat a získat sekvenci chování, a víme, že je fyzicky schopné tento čin provést, ale neučiní tak, pak je rozumné předpokládat, že chybí motivace. Vhodné protiopatření pak zahrnuje zvýšení subjektivní hodnoty požadovaného aktu ve vztahu k jakýmkoli konkurenčním tendencím reakce, které by mohl mít, spíše než nechat model nesmyslně opakovat již nadbytečnou sekvenci chování.

Při plánování a navrhování nových komunit, bytových projektů a obnovy měst musí plánovači soukromí i veřejní jasně zvážit druh světa, který se vytváří pro děti, které budou vyrůstat v těchto prostředích. Zvláštní pozornost by měla být věnována příležitostem, které prostředí představuje nebo vylučuje pro zapojení dětí starších i mladších než oni sami.

Je-li dětem a mládeži národa poskytnuta příležitost plně rozvinout své schopnosti, jsou-li jim dány znalosti k pochopení světa a moudrost k jeho změně, pak jsou vyhlídky do budoucna jasné. Naproti tomu společnost, která zanedbává své děti, jakkoli dobře může fungovat v jiných ohledech, riskuje eventuální dezorganizaci a zánik.

My jako národ musíme být reedukováni o nezbytných a dostatečných podmínkách pro to, aby se lidské bytosti staly lidmi. Musíme být převychováni ne jako rodiče-ale jako dělníci, sousedé a přátelé; a jako členové organizací, výborů, rad-a zejména neformálních sítí, které kontrolují naše sociální instituce a tím určují životní podmínky pro naše rodiny a jejich děti.

V dnešním světě se rodiče ocitají na milost a nemilost společnosti, která ukládá tlaky a priority, které neumožňují ani čas, ani místo pro smysluplné činnosti a vztahy mezi dětmi a dospělými, které snižují roli rodičů a funkce rodičovství a které brání rodiči dělat věci, které chce dělat jako průvodce, přítel a společník svým dětem.

Pokud Rusové zašli příliš daleko, když podrobili dítě a jeho vrstevnickou skupinu shodě s jediným souborem hodnot uložených dospělou společností, možná jsme dosáhli bodu, kdy jsme snížili výnosy tím, že jsme umožnili nadměrnou autonomii a nevyužili konstruktivní potenciál vrstevnické skupiny při rozvoji sociální odpovědnosti a ohleduplnosti k ostatním.