James Martineau slavné citáty

Silný vítr odhodlání na něj silně zapadá a osvěžuje celou atmosféru jeho duše, zametá před ním lehké vločky obtíží, dokud nezmizí jako sníh na moři. Už není uvězněn v malém prostoru času, ale patří k věčnosti, která je nyní a tady. Odloučení jeho odděleného ducha pomine; a s nesčetným množstvím duší podobných Bohu je jen vlnou své neomezené hloubky. On je v jednom s nebem, a našel tajné místo Všemohoucího.

Nemůžeme změnit ani přemoci věčné Boží volební právo proti sobectví a podlosti.

Neexistuje jistější známka nízké a neobnovitelné povahy než tato tendence moci k hlasitosti a svévolnosti místo ticha a úcty. Pro duše pokřtěné v křesťanské vznešenosti je největší sféra velení jen širší říší poslušnosti, která je vyzývá, aby neunikly ze Svaté vlády, ale k jejímu plnému zosobnění.

Bůh je nekonečný; a zákony přírody, stejně jako příroda sama, jsou konečné. Tyto metody práce, které tedy odpovídají fyzickému prvku v nás, nevyčerpávají jeho agenturu. Za nimi je nekonečný zbytek odpojené energie.

Každý z nás je zodpovědný za zlo, kterému jsme mohli zabránit.

Bůh uspořádal chronometrii našich duchů tak, že mezi stávkujícími hodinami budou tisíce tichých okamžiků.

Náboženství není možné bez modlitby více než poezie bez jazyka nebo hudba bez atmosféry.

Ve vesmíru není místo pro nejmenší pohrdání nebo pýchu; ale pouze pro jemné a uctivé srdce.

Zástěra dítěte bude více než zápas pro šaty biskupa a přebytku kněze.

Vtělení je pravdivé, ne výlučně Krista, ale člověka všeobecně a Boha věčně.

Vše, co je ušlechtilé v minulých dějinách světa, a zejména mysl velkých a dobrých, se nikdy neztratí.

Měli bychom počítat čas pulzováním srdce.

Skepse, kterou lidé ovlivňují vůči svým vyšším inspiracím, často není upřímnou pochybností, ale provinilou nedbalostí a je známkou úzké mysli a vadné moudrosti.

Každý člověk je nejvyšší, bezejmenný, je jeho "živý Bůh".

To je to, co dává majestát tak čistý a dojemný historické postavě Krista; odevzdání se Bohu, naprosté odevzdání se, bez výhrad nebo ustanovení, vedení Ducha Svatého z duše duší; pauza v žádné temnotě; váhání v žádném zmatku, zpětný ráz v žádném okraji úzkosti, ale jemné neochvějné držení neviditelné ruky, jediného Svatého a všeho dobrého-to jsou rysy, které učinily Ježíše Nazaretského nejdražším a nejposvátnějším obrazem srdce tolika věků.

Ať už jsou návštěvy nemocí a úmrtí neustálé, pád roku je nejhustěji posetý pádem lidského života. Všude se zdá, že duch nějaké smutné síly řídí čas; skrývá před námi modrá nebesa, zakaluje zelenou vlnu; prochází poli a pokládá vlhkou nezralou úrodu nízko; křičí v nočním větru a pronikavém krupobití; krade letní květ z tváře dítěte; způsobuje, že se stáří třese do srdce; jde na hřbitov a vybírá mnoho hrobů.

Bylo to v jeho rozloučení smutek-že Ježíš požádal své učedníky, aby si ho pamatoval; a nikdy nebyl prosba náklonnosti odpověděl tak; od té doby se jeho jméno bylo dýchal v ranních a večerních modlitbách, že nikdo nemůže počítat, a přinesl dolů nějaký dar svatosti a pokoje na úzkost úmrtí, a výčitky svědomí hříchu.

Vysoká srdce nikdy netrvají dlouho, aniž by slyšela nějaké nové volání, nějaké vzdálené Boží vysvětlení, dokonce i ve svých snech; a brzy je pozorováno, že rozbijí tábor lehkosti a začnou nový pochod věrné služby.

Smutek je jen vzpomínkou na ovdovělou náklonnost. Čím intenzivnější je potěšení v přítomnosti objektu, tím palčivější musí být dojem nepřítomnosti.

Zdraví komunity je téměř neochvějným indexem její morálky.

Nebesa se svou věčnou věrností nedívají na žádný smutnější rozpor než na lenocha a slatterna ve svých modlitbách.

Nebe a Bůh jsou nejlépe rozeznatelné skrze slzy; sotva možná jsou rozeznány vůbec bez nich. Neustálé spojení modlitby s hodinou úmrtí a scénami smrti to stačí ukázat.

Když je řeč dána duši svaté a pravdivé, čas, a jeho kopule věků, se stává jako mocný šeptající galerie, kolem kterého uvězněné promluvy běží, a odráží navždy.

Nasloucháme-li své sebelásky, budeme svůj úděl odhadovat méně podle toho, co je, než podle toho, co není; budeme se zabývat jeho překážkami a budeme slepí k jeho možnostem; a porovnáme-li to pouze s imaginárními životy, oddáme se lichotivým snům o tom, co bychom měli dělat, kdybychom měli jen moc, a dávat, kdybychom měli jen bohatství, a být, kdybychom neměli pokušení.

Nic menšího než Boží majestát a síly budoucího světa nemohou udržet pokoj a posvátnost našich domovů, řád a klid naší mysli, ducha trpělivosti a něžného milosrdenství v našich srdcích. Pak nás přestane pokořovat i ta nejzásadnější dřina povinností, když ji proměníme slávou svého vlastního ducha.

K němu se jen rozštěpme ve všech OUV svárech; a Pokušení1 uteče; poušť už nebude pustá; andělé přijdou a budou k nám sloužit; a když od nich přejdeme do služby života, ať už k slávě Proměnění, zármutkům Getsemanů nebo oběti kříže, tran - quilizující Boží pokoj nikdy nebude daleko od nás.

Když vás navštíví požehnaný duch, který fouká tam, kde je uveden, a rozvíří peří duše, nehledejte od něj zbabělý úkryt, ale vrhněte se na něj, a i když je jeho zametání hrozné, budete udržováni. Pouze to, dělejte vše, ne v troufalé odvaze, ale v božské podřízenosti; v závislosti ne na jakékoli síle, kterou lze utratit, ale na věčném pobytu veškeré důvěry v Něj.

Klaním se s úctou před emocemi každého roztaveného srdce....Čím intenzivnější je potěšení z jejich přítomnosti, tím palčivější je dojem jejich nepřítomnosti....Když slzy zármutku mají svůj přirozený tok, vedou nás znovu k životu a velkorysé radosti lásky.

Náboženství je víra ve stále žijícího Boha, tedy v božskou mysl a vůli vládnout vesmíru a udržovat morální vztahy s lidstvem.

Pouhý výpadek let není život. Jíst, pít a spát; být vystaven temnotě a světlu; pohybovat se v mlýně zvyku a proměňovat myšlenku v Nástroj obchodu-to není život. Poznání, pravda, láska, krása, dobrota, víra, samy o sobě mohou dát mechanismu existence vitalitu.

Veškerá dobročinná a tvořivá síla se shromažďuje v tichosti, než se vydává v moci.

Smutek je jen vzpomínkou na ovdovělé City.

Je-li dovoleno osvícenému, ale zmatenému státníkovi, když je opuštěný a spadl ze svého místa, odvolat se od hlasů okamžiku k soudu nestrannějších časů, jakým právem můžeme zpochybnit vznešenější formu téže prorocké důvěry, která se dívá spíše na současného Boha než na budoucí lidi?

Tajná víra, že Pán svědomí miluje a přijímá každou věrnou oběť, je konečnou a dostatečnou oporou veškeré dobroty; upustit od chóru schvalujících hlasů; nahradit veškerou marnou soběstačnost božskou silou; a pokojem smířené přírody utěšující nevyhnutelné trápení oddaného života.

Lidský charakter není nikdy nalezen, "aby vstoupil do své slávy", kromě utrpení utrpení. Jeho síla nemůže vyjít bez nabídky odporu, ani se nemůže projevit vznešenost jeho svobodné vůle, s výjimkou bitvy divokého pokušení.

Veškerá duchovní síla pro nás, všechny vznešené vazby k sobě navzájem, mají svůj skutečný zdroj v této vnitřní svatyni, kde Bůh nikomu nepopírá své osamělé publikum. Jeho tajemství jsou Svatá; jeho azyl, nedotknutelný; jeho útěcha, jistě; a všechna jsou otevřená prostému srdci: "ty jsi moje skrýš.

Nemůžeme přijmout jeho kříž, a přesto odmítnout náš vlastní. Nemůžeme pozvednout kalich jeho vzpomínky na naše rty, bez tajného slibu jemu, jeden druhému, velké společnosti věřících v každé době, kterou i my máme k dispozici Bohu, že nebudeme žádat nic na vlastní účet, že jednoduše přejdeme do Božské ruky, aby nás vzala kam chce.

Důvěra vychází z instinktivního pocitu mysli po pevných skutečnostech, po podstatě každého stínu, základu všeho vzhledu, věčného uprostřed změny.

Neexistuje žádný lidský život tak chudý a malý, aby neměl mnoho božských možností.