William Ernest Hocking slavné citáty

Kdekoli existují morální ambice, existuje právo. A samotná morální ctižádost musí být považována za přítomnou v podvědomí, i když se zdá, že ji vědomé já odmítá, pokud má společnost prostředky k jejímu uskutečnění; v podstatě stejným způsobem, jako zachránce života předpokládá, že život existuje v utopeném člověku, dokud nevyčerpá své zdroje pro obnovení dýchání.

Člověk je jediné zvíře, které uvažuje o smrti, a také jediné zvíře, které vykazuje jakékoli známky pochybností o své konečnosti.

Pro ty, kteří mají pouze poslouchat, zákon je to, co panovník přikazuje. Pro panovníka, v křečích rozhodování o tom, co má přikázat, je tento pohled na zákon neobyčejně prázdný světla a vedení. V rozptýlené suverenitě moderních států, a zejména v době rychlých společenských změn, se zákon musí dívat do budoucnosti, stejně jako do historie a precedentu, a na to, co je možné a správné, stejně jako na to, co je skutečné.

Zásada I:;: zákonná práva jsou předpokládaná práva.

Zásada II:;: domněnky zákona jsou domněnky tvořivé:;: jsou zaměřeny na podmínky, které mají být splněny, a pouze proto ignorují podmínky, které existují.

Zásada III:;: předpokládaná práva jsou podmínky, za kterých se jednotlivé pravomoci normálně rozvíjejí.

Troufám si tvrdit, že v důsledku dvou nebo tří tisíc let sociálního filozofování není nic zjevnějšího, než že společnost musí žít a prosperovat prostřednictvím přirozených podnětů jednotlivých lidských bytostí.

Bez dobré vůle nemá žádný člověk žádné domnělé právo, kromě práva nebo příležitosti změnit svou vůli, pokud v to existuje naděje.

Je správné nebo absolutní právo, aby jednotlivec rozvíjel síly, které jsou v něm. Lze říci, že má "přirozené právo" stát se tím, čím je schopen se stát. To je jeho jediné přirozené právo.

Jediná věc, která může zrušit zákon jako špatný, je lepší zákon nebo myšlenka lepšího zákona. A jediná věc, že dát zákon kvalitu lepší nebo horší je konkrétní výsledek, který podporuje nebo nepodporuje.

A vskutku, žádný člověk nenalezl své náboženství, dokud nenalezl to, za co musí prodávat své zboží a svůj život.

Toto pouhé formální pojetí faktů vlastní ubohosti je zároveň odklonem od nich-jejich umístěním do předmětu. Není tedy nečinné reflexivně pozorovat, že v této myšlence se od nich člověk oddělil a již není tím, čím se empiricky stále považuje.

Tam, kde si lidé nemohou svobodně sdělovat své myšlenky, není žádná jiná svoboda bezpečná.

Nemůžeme houpat po laně, které je připevněno pouze k našemu vlastnímu pásu.

Pouze ten, kdo má v sobě dost dobra, aby cítil spravedlnost trestu, může být potrestán; ostatní mohou být jen zraněni.

Žádné náboženství není pravé náboženství, které nedává mužům mravenčení na špičkách prstů s pocitem nekonečného nebezpečí.

To, co náš pohled na účinnost náboženství v dějinách okamžitě ukazuje, pokud jde o jeho povahu, je-za prvé, jeho nezbytné rozlišení; za druhé, jeho nezbytná nadřazenost. Tyto postavy, i když vnější, byly pro jeho plodnost tak zásadní, aby ospravedlňovaly tvrzení, že bez nich náboženství není náboženstvím. Sloučené náboženství a zanedbatelné nebo podřízené náboženství nejsou náboženstvím.

Jsme vedeni přiznat, že nám ve skutečnosti záleží více na náboženství než na náboženských teoriích a myšlenkách: a tím, že jsme pouze rozlišovali mezi náboženstvím a jeho prvky nauky, neodsunuli jsme je již do vnějšího a podřízeného postavení? Netvrdili jsme, že" náboženství samo " má nějakou jinou podstatu nebo ústavu než pouhou myšlenku nebo myšlenku?

Ať jsme jakkoli bohatí ve znalostech hlubších příčin historických výsledků, vzdáváme se veškerého chápání historie, pokud zapomeneme na tuto vnitřní kontinuitu, tj. vědomé záměry účastníků tvorby dějin a jejich vědomě známé úspěchy.

Každá společenská potřeba, jako je potřeba přátelství, musí být stranou k vlastní spokojenosti: nemohu pasivně najít svého přítele jako hotového přítele; může to být hotová lidská bytost, ale jeho přátelství pro mě musím pomoci vytvořit svým vlastním aktivním odhodláním.

Člověk, který chce mít dobrou vůli, už má dobrou vůli-ve svých základech. Existuje pevné uspokojení z vědomí, že pouhá touha vymanit se ze starého zvyku je hmotným pokrokem za podmínky ponoření se do tohoto zvyku. Nejdelší krok k čistotě je učiněn, když člověk získá-nic jiného než nespokojenost se špínou.

Čisté Společenství je věcí, která nezajímá žádnou vůli; ale společenství, které sleduje společné dobro, je nejvyšším zájmem všech vůlí; a to, co jsme zde řekli, je, že bez ohledu na povahu tohoto společného dobra ... musí obsahovat vývoj jednotlivých pravomocí jako předchozí podmínku pro všechny ostatní zboží.