Audre Lorde slavné citáty

Nejsou to naše rozdíly, které nás rozdělují. Je to naše neschopnost rozpoznat, přijmout a oslavit tyto rozdíly.

Znovu a znovu jsem věřil, že to, co je pro mě nejdůležitější, musí být vysloveno, učiněno verbálním a sdíleno, a to i s rizikem, že to bude pohmožděno nebo nepochopeno.

Kdybych se nedefinoval sám pro sebe, byl bych pro mě rozdrcen do fantazií jiných lidí a sežrán zaživa.

Když se odvážím být mocný-použít svou sílu ve službě své vizi, pak je stále méně důležité, zda se bojím.

Jsem úmyslný a nebojím se ničeho.

Pokaždé, když milujete, milujte tak hluboce, jako by to bylo navždy.

Vaše mlčení vás neochrání.

jakmile poznáme, co to je, co cítíme, jakmile uznáme, že můžeme cítit hluboce, hluboce milovat, cítit radost, pak budeme požadovat, aby všechny části našeho života produkovaly tento druh radosti.

Píšu pro ty ženy, které nemluví, pro ty, které nemají hlas, protože byly tak vyděšené, protože nás učí respektovat strach více než sebe. Učili nás, že mlčení nás zachrání, ale nezachrání.

Naše vize začínají našimi touhami.

Některé problémy sdílíme jako ženy, některé ne. Vy [bílé ženy] se bojíte, že vaše děti vyrostou, aby se připojily k patriarchátu a svědčily proti vám; bojíme se, že naše děti budou vytaženy z auta a sestřeleny na ulici, a obrátíte se zády k důvodům, proč umírají.

Život je velmi krátký a to, co musíme udělat, musí být provedeno v současnosti.

Když mluvíme, bojíme se, že naše slova nebudou slyšet ani vítána. Ale když mlčíme, stále se bojíme. Takže je lepší mluvit.

Nechci být tolerován, nebo špatně pojmenovaný. Chci být uznán.

Sdílení radosti, ať už fyzické, emocionální, psychické nebo intelektuální, tvoří most mezi účastníky, který může být základem pro pochopení většiny toho, co mezi nimi není sdíleno, a snižuje hrozbu jejich odlišnosti.

Která žena je tak zamilovaná do svého vlastního útlaku, že nevidí otisk paty na tváři jiné ženy?

Chci žít zbytek svého života, ať už dlouhý nebo krátký, s takovou sladkostí, jakou dokážu slušně zvládnout, milovat všechny lidi, které miluji, a dělat co nejvíce práce, kterou ještě musím udělat.

Dospěl jsem k přesvědčení, že péče o sebe není shovívavá. Péče o sebe je aktem přežití.

Mluvení bude snazší a snazší. A zjistíte, že jste se zamilovali do své vlastní vize, kterou jste si možná nikdy neuvědomili. A ztratíte pár přátel a milenců a uvědomíte si, že vám neuniknou. A noví vás najdou a budou si vás vážit. A konečně budete s naprostou jistotou vědět, že jen jedna věc je děsivější než mluvit pravdu. A to nemluvím.

Očekává se, že lidé z černého a třetího světa budou vzdělávat bílé lidi o naší lidskosti. Od žen se očekává, že budou vzdělávat muže. Od lesbiček a homosexuálů se očekává, že budou vzdělávat heterosexuální svět. Utlačovatelé si udržují své postavení a vyhýbají se své odpovědnosti za své vlastní činy. Existuje neustálý odliv energie, který by mohl být lépe využit při redefinování sebe sama a vymýšlení realistických scénářů pro změnu přítomnosti a konstrukci budoucnosti.

...útlak je stejně Americký jako jablečný koláč...

Institucionalizované odmítnutí rozdílu je absolutní nutností v ziskové ekonomice, která potřebuje outsidery jako přebytečné lidi.

Pokud se nenaučíte nenávidět, nikdy nebudete dost osamělí na to, abyste snadno milovali, ani nebudete vždy odvážní, i když to nebude snazší. Nepředstírejte pohodlné víry, i když jsou spravedlivé; nikdy nebudete moci bránit své město při křiku.

Tolik jsem se naučil nasloucháním lidem. A jediné, co jsem věděl, bylo, že jediná věc, kterou jsem měl, byla upřímnost a otevřenost.

Naše pocity jsou naše nejoriginálnější cesty k poznání.

Bez Společenství není osvobození.

Ticho nám nikdy nepřineslo nic hodnotného.

Moje mlčení mě neochránilo. Vaše mlčení vás neochrání. Ale pro každé vyslovené skutečné slovo, pro každý pokus, který jsem kdy udělal, abych řekl ty pravdy, pro které stále hledám, navázal jsem kontakt s jinými ženami, zatímco jsme zkoumali slova, aby se vešly do světa, ve kterém jsme všichni věřili, překlenutí našich rozdílů.

Jsem moje nejlepší práce-série cestovních map, zpráv, receptů, čmáranic a modliteb z předních linií.

[Mluvení] není nikdy beze strachu; viditelnosti, drsného světla kontroly a možná úsudku, bolesti, smrti. Ale my jsme prožili všechny ty již, v tichosti, kromě smrti. A stále si připomínám, že kdybych se narodil němý a celý svůj život zachovával přísahu mlčení pro bezpečí, stále bych trpěl a stále bych zemřel.

Bez Společenství není osvobození...společenství však nesmí znamenat zbavení se našich rozdílů, ani patetické předstírání, že tyto rozdíly neexistují.

Neexistují žádné nové nápady. Existují pouze nové způsoby, jak je cítit.

Poezie není jen sen a vize; je to kostra architektury našich životů. Položí základy pro budoucnost změn, most přes naše obavy z toho, co nikdy předtím nebylo.

Kamkoli pták bez nohou letěl, našla stromy bez končetin.

Ale skutečná feministka se zabývá lesbickým vědomím, zda někdy spí se ženami.

Proces učení je něco, co můžete podněcovat, doslova podněcovat, jako nepokoje.

Černé ženy jsou naprogramovány tak, aby se definovaly v této mužské pozornosti a navzájem si o ni konkurovaly, než aby rozpoznávaly a pohybovaly se podle našich společných zájmů.

Je možné to brát jako osobní metaforu a pak to znásobit lidem, rase, pohlaví, času. Pokud dokážeme udržet tuto věc v chodu dostatečně dlouho, pokud dokážeme přežít a učit to, co víme, zvládneme to.

Mám povinnost mluvit pravdu tak, jak ji vidím, a sdílet nejen své triumfy, nejen věci, které se cítily dobře, ale bolest, intenzivní, často neomezená bolest. Je důležité se podělit o to, jak vím, že přežití je přežití, a ne jen procházka deštěm.

Poezie je způsob, jakým pomáháme pojmenovat bezejmenné, aby se dalo myslet. Nejvzdálenější obzory našich nadějí a obav jsou dlážděny našimi básněmi, vytesanými ze skalních zážitků našeho každodenního života.

Pamatuji si, jak se cítil mladý a černý a gay a osamělý. Hodně z toho bylo v pořádku, cítil jsem, že mám pravdu, světlo a klíč, ale hodně z toho bylo čistě peklo.

Pouze tím, že se naučíte žít v souladu se svými rozpory, můžete to všechno udržet nad vodou.

Neschopnost akademických feministek rozpoznat rozdíl jako zásadní sílu je neschopnost dosáhnout za první patriarchální lekci. V našem světě se musí rozdělit a dobýt definovat a zmocnit.

V naší práci a v našem životě musíme uznat, že rozdíl je spíše důvodem k oslavě a růstu než důvodem ke zničení.

Černí spisovatelé, bez ohledu na kvalitu, kteří vystupují mimo bledost toho, o čem mají černí spisovatelé psát, nebo kdo mají být černí spisovatelé, jsou odsouzeni k mlčení v černých literárních kruzích, které jsou stejně úplné a destruktivní jako jakékoli vynucené rasismem.

Je to boj,ale proto existujeme, aby další generace barevných lesbiček nemusela znovu vymýšlet sebe nebo svou historii.

Poezie je způsob, jakým pomáháme pojmenovat bezejmenné, aby se dalo myslet.

Chtěl jsem zemřít, pokud ne dříve, pak později, ať už jsem někdy mluvil sám. Moje mlčení mě neochránilo. Vaše mlčení vás neochrání.

Stále se učím-jak mít radost ze všech lidí, kterými jsem, jak používat všechna svá já ve službě tomu, čemu věřím, jak přijímat, když selžu, a radovat se, když uspěju.

Pokud člověk nežije a nemiluje v zákopech, je těžké si uvědomit, že válka proti odlidštění je neustálá.