Robert Smithson slavné citáty

Místo toho, abychom si pamatovali minulost jako staré památky, zdá se, že nové památky způsobují, že zapomínáme na budoucnost

Muzea jsou hrobky a vypadá to, že se všechno mění v muzeum.

Samotní umělci nejsou omezeni, ale jejich výstup je.

Příroda nikdy neskončila.

Ke kulturnímu uvěznění dochází, když kurátor vnucuje umělecké výstavě své vlastní limity, místo aby žádal umělce, aby stanovil své limity.

Historie je reprezentativní, zatímco čas je abstraktní; oba tyto artefakty lze nalézt v muzeích, kde pokrývají vlastní volné místo každého

Když je hotové dílo sochy 20. století umístěno do zahrady z 18. století, pohltí ho ideální reprezentace minulosti, čímž posílí politické a sociální hodnoty, které již nejsou s námi

Malba, sochařství a architektura jsou hotové, ale umělecký zvyk pokračuje.

Slurbs, rozrůstání měst a nekonečné množství bytových domů poválečného boomu přispěly k architektuře entropie.

Vzpomínka na to, co není, může být lepší než amnézie toho, co je.

Pro mnoho umělců se vesmír rozšiřuje; pro některé se smršťuje.

Návštěva muzea je otázkou přechodu z prázdnoty do prázdnoty.

Muzea a parky jsou hřbitovy nad zemí - ztuhlé vzpomínky na minulost, které fungují jako záminka pro realitu.

Objekty v parku naznačují spíše statický odpočinek než jakoukoli probíhající dialektiku. Parky jsou hotové krajiny pro hotové umění .

Jazyk by měl být stále se vyvíjejícím postupem a ne izolovaným jevem.

Jsem pro umění, které bere v úvahu přímý účinek prvků tak, jak existují ze dne na den, kromě reprezentace.

Z vrcholu lomových útesů bylo vidět předměstí New Jersey ohraničené panoramatem New Yorku.

Jazyk funguje mezi doslovným a metaforickým významem

Umělecké dílo, když je umístěno v galerii, ztrácí svůj náboj a stává se přenosným objektem nebo povrchem odpojeným od vnějšího světa.

Otázky týkající se formy se zdají být stejně beznadějně nedostatečné jako otázky týkající se obsahu.

Muzeum šíří své povrchy všude a stává se sbírkou zobecnění bez názvu, která mobilizuje oko.

Slova pro mentální procesy jsou odvozena z fyzických věcí.

Mysl a země jsou v neustálém stavu eroze, mentální řeky opotřebovávají abstraktní břehy, mozkové vlny podkopávají útesy myšlenek, myšlenky se rozkládají na kameny nevědomosti a koncepční krystalizace se rozpadají na ložiska drsného rozumu.

Scénické ideály, které obklopují i naše národní parky, jsou nositeli nostalgie po nebeské blaženosti a věčném klidu.

Abstrakce je nula každého, ale nikdo nic.

Parky jsou idealizace přírody, ale příroda ve skutečnosti není podmínkou ideálu.

Dějiny umění jsou méně výbušné než zbytek historie, takže se rychleji ponoří do rozmělněných oblastí času.

Jazyk by se měl ocitnout ve fyzickém světě a neměl by skončit zamčený v myšlence v něčí hlavě

Příroda neprobíhá v přímce, je to spíše rozlehlý vývoj.

Banální slova fungují jako slabé jevy, které spadají do jejich vlastních mentálních bažin významu.

Očekává se, že umělci zapadnou do podvodných kategorií.

Emoce je navržena a zničena jedním pohledem určitými slovy.

Vývoj umění by měl být dialektický a ne metafyzický.

Historie je faksimile událostí držených pohromadě konečně biografickými informacemi.

Chyby a slepé uličky pro tyto umělce často znamenají více než jakýkoli prokázaný problém

Jazyk se tak stává monumentálním kvůli mutacím reklamy

Někteří umělci si představují, že mají kontrolu nad tímto aparátem, který je ve skutečnosti ovládá. Jako výsledek, nakonec podporují kulturní vězení, které je mimo jejich kontrolu

Prázdná bílá místnost se světly je stále podřízením neutrálu. Zdá se, že umělecká díla viděná v takových prostorech procházejí jakousi estetickou rekonvalescencí.