Josef Pieper slavné citáty

... největší hrozbou pro naši schopnost kontemplace je neustálé vymýšlení špinavých prázdných podnětů, které zabíjejí vnímavost duše.

To, co rozlišuje - v obou smyslech tohoto slova - kontemplace, je spíše toto: je to vědění, které je inspirováno láskou. "Bez lásky by nebylo kontemplace."Kontemplace je láskyplné dosažení vědomí. Je to intuice milovaného objektu.

Šťastný život neznamená milovat to, co máme, ale vlastnit to, co milujeme."Vlastnictví milovaného, drží Svatý Tomáš, se odehrává v aktu poznání, v vidění, v intuici, v rozjímání.

Jestliže v této nejvyšší zkoušce, před níž chvastoun mlčí a každé hrdinské gesto je ochromeno, jde člověk přímo k příčině svého strachu a neodradí se od toho, aby dělal to, co je dobré-což nakonec znamená pro Boha, a proto ne z ctižádosti nebo ze strachu, že bude považován za zbabělce-tento muž, a on jediný, je skutečně statečný.

Štěstí je v podstatě dar; nejsme padělatelé naší vlastní štěstí.

Štěstí a radost nejsou totéž. Co znamená horlivá touha po radosti? Neznamená to, že si za každou cenu přejeme zažít psychický stav radosti. Chceme mít důvod k radosti, k neustálé radosti, která nás naprosto naplňuje, zametá vše před ní, překračuje veškerou míru.

Volný čas je možný pouze tehdy,když jsme v jednom se sebou. Máme tendenci přepracovávat se jako prostředek sebeútoku, jako způsob, jak se snažit ospravedlnit naši existenci.

Zdá se, že nejvnitřnější význam přehnané hodnoty, která je kladena na tvrdou práci, je tento: zdá se, že člověk nedůvěřuje všemu, co je bez námahy; může si s dobrým svědomím užívat jen toho, co získal dřinou a obtížemi; odmítl mít cokoli jako dar.

Odpočinek, volný čas, mír patří mezi prvky štěstí. Pokud jsme neunikli z utrápeného spěchu, z šíleného pronásledování, z neklidu, z nutnosti péče, nejsme šťastní. A co rozjímání? Jeho samotnou premisou je osvobození od pout pracovní zaneprázdněnosti. Navíc sama tuto svobodu aktualizuje na základě intuice.

Veškerý řád na světě je založen na tom, že člověk dává člověku to, co mu náleží.

Pouze ti se nazývají liberální nebo svobodní, kteří se zabývají znalostmi; ti, kteří se zabývají utilitárními cíli... se nazývají servilní...Otázkou je... může se člověk plně rozvinout jako funkcionář a dělník a nic jiného; může být úplná lidská existence obsažena ve výlučně pracovní existenci? Jinak řečeno a přeloženo zpět do našich termínů: existuje něco jako liberální umění?

Bytí předchází pravdě a †/ pravda předchází dobru.

Moderní náboženské učení má málo nebo nic co říci o místě obezřetnosti v životě nebo v hierarchii ctností.

Oko dokonalého přátelství s Bohem si je vědomo hlubších dimenzí reality, kterým ještě nejsou otevřeny oči průměrného člověka a průměrného křesťana.

Pokud znovu nezískáme umění ticha a vhledu, schopnost nečinnosti, pokud nenahradíme skutečný volný čas za naše hektické zábavy, zničíme naši kulturu i sebe.

Spravedlnost je zvyk (habitus), kdy člověk dává každému svou splatnost s neustálou a trvalou vůlí.

Slavit festival znamená: žít, pro nějakou zvláštní příležitost a neobvyklým způsobem, univerzální souhlas se světem jako celkem.

Společným prvkem ve všech zvláštních formách kontemplace je milující, toužící, potvrzující sklon k onomu štěstí, které je stejné jako sám Bůh a které je cílem a účelem všeho, co se děje ve světě.

Konečným smyslem aktivního života je umožnit štěstí rozjímání.

Šťastný člověk nepotřebuje nic a nikoho. Ne že by se držel stranou, protože je skutečně v souladu se vším a všemi; všechno je "v něm"; nic se mu nemůže stát. Totéž lze říci i o kontemplativní osobě; potřebuje sám sebe; nic mu nechybí.

Odevzdání se smyslnosti paralyzuje síly morální osoby.

Pouze tichý slyší a ti, kteří nezůstávají zticha, neslyší.

Uvědomovat si vděčnost znamená uznat dar.

Kontemplace neignoruje "historické Getsemany", neignoruje tajemství zla, viny a jeho krvavého usmíření. Štěstí kontemplace je skutečné štěstí, skutečně nejvyšší štěstí; ale je založeno na smutku.

Pokud se Bůh skutečně vtělil a pokud jeho vtělení může spravedlivě přimět člověka,aby změnil svůj život, pak nemáme jinou možnost, než si tuto vtělení představit jako něco, co je stále přítomno a které zůstane přítomno po celou budoucí dobu. ... To, co se děje při liturgickém slavení eucharistie, je něco, po čem všechna náboženství lidstva toužila, temně vycítila, že přichází, a zpravidla dokonce předznamenala - fyzická přítomnost božského loga učiněného člověkem a přítomnost jeho obětní smrti uprostřed shromáždění slavícího tajemství.

Nikdo nemůže získat felicity pronásledováním. To vysvětluje, proč jedním z prvků štěstí je pocit, že dluží dluh vděčnosti, dluh, který nelze zaplatit. Nyní nedlužíme vděčnost sami sobě. Uvědomovat si vděčnost znamená uznat dar.

Štěstí,... i to nejmenší štěstí je jako krok mimo čas a největší štěstí je sdílení ve věčnosti.

Potěšení, které přijímáme ve svých smyslech, je implicitní touhou znát konečný důvod věcí, nejvyšší příčinu. Touha po moudrosti, kterou filozofie etymologicky je, je touhou po nejvyšších nebo božských příčinách. Filosofie vrcholí teologií. Všechny ostatní znalosti obsahují semena kontemplace božského.

Statečný muž používá hněv ke svému vlastnímu činu, především k útoku, " neboť je vlastní hněvu vrhat se na zlo. Tak síla a hněv působí přímo na sebe.

Svět práce se samozřejmě začíná stávat-hrozí, že se stane-naším jediným světem, s vyloučením všeho ostatního. Požadavky pracovního světa rostou stále úplněji a stále úplněji uchopují celou lidskou existenci.

Podstatou volného času není zajistit, že můžeme fungovat hladce, ale spíše zajistit, že nám, zakotveným v naší sociální funkci, je umožněno zůstat plně lidmi.

Životní kodex vrcholného středověku nyní říkal něco zcela opačného: že právě nedostatek volného času, neschopnost být ve volném čase, souvisí s nečinností; že neklid práce za prací nevznikl z ničeho jiného než z nečinnosti. Zvláštní souvislost existuje ve skutečnosti, že neklid sebezničujícího fanatismu by měl vzrůst z absence vůle něco dosáhnout.

Ten, kdo ví, necítí zázrak. Nelze říci, že Bůh prožívá zázrak, protože Bůh ví tím absolutním a nejdokonalejším způsobem.

Zázrak je definován Thomasem [Akvinským] v Summa Theologiae [I-II, Q. 32, a.8], jako desiderium sciendi, touha po poznání, aktivní touha vědět.