Christian Wiman slavné citáty

Umění je v teologii často lepší než teologie.

Zármutek je tak tkaný skrze nás, natolik částí našich duší, nebo alespoň jakýmkoli porozuměním našich duší, které jsme schopni dosáhnout, že každá zkušenost je obarvena svou barvou. To je důvod, proč i v okamžiku radosti jsou součástí této radosti rudné švy, které jsou naším zármutkem. Hoří temně a krásně uprostřed radosti a dělají radost úplným zážitkem, který to je. Ale stále hoří.

Být skutečně naživu znamená cítit konečnou existenci v každodenní existenci.

Jednou z vlastností nezbytných pro dobré čtení poezie je také jedna z vlastností nezbytných pro dobrý život: schopnost překvapení. Je snadné se tak utápět v našich lajcích nebo nelibostech, že si už nemůžeme vzpomenout na osobu, která kdysi reagovala na básně-a na lidi-bez jakýchkoli předsudků o tom, čím jsme je chtěli být.

Lidská představivost není jen náš prostředek k oslovení Boha, ale Boží prostředek k projevení se nám.

To, čemu říkáme pochybnost, je často jen otupělost mysli a ducha, ne absence víry vůbec, ale víra latentní s životy, které Nežijeme, Bůh spící ve světě, kterému úplně nedáváme své nejlepší já.

Někdy Bůh volá člověka k nevěře, aby víra mohla nabývat nových podob.

Zjišťuji, že se neustále vracím do ran, přání, hrůz, o kterých jsem si myslel, že jsem se zvedl.

Zázrak je předpokladem veškeré moudrosti.

Nyní vidím, jak hluboce Boží nepřítomnost ovlivnila můj nevědomý život, jak pode mnou vždy existoval tento dlouhý pád, před kterým mě pýcha, strach a sebeláska okamžitě chránily a podrobily.... Neboť pokud mě milost probudila k Boží přítomnosti ve světě a v mém srdci, probudila mě také k jeho nepřítomnosti. Nikdy jsem opravdu necítil bolest nevěry, dokud jsem nezačal věřit.

Básníci přírody nemohou chodit přes dvorek, aniž by zakopli o zjevení.

Já nevěřím v to, že si můžu odpočinout od minulosti. Jsou rány, které se nedostaneme. Jsou věci, které se nám dějí, že bez ohledu na to, jak moc se snažíme zapomenout, bez ohledu na to, s jakou statečností jim čelíme, jakou směs náboženství a terapie spolkneme, jaké dokončené a trvanlivé formy umění je proměníme, se v nás budou dít tak dlouho, dokud budou naše mozky naživu.

Jsem křesťan pro ten okamžik na kříži, když Ježíš, který pije samou spodinu lidské hořkosti, volá: můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? (Já vím, já vím: citoval Žalmy a kdo cituje báseň, když je mučen? Slova aren’t smysl. Jde o to, že cítil lidskou bídu v absolutní míře; jde o to, že Bůh je s námi, ne mimo nás, v utrpení.)

Nekonečné, zbytečné nutkání dívat se na život komplexně, podívat se na sebe z ptačí perspektivy a posoudit rozměry toho, co jsme udělali nebo neudělali: to je život jako krajina nebo život jako résumé. Ale život je přírůstkový, a ačkoli hodnotný život je shromážděním všeho, co je dobré a špatné, úspěšné a ne, paradoxem je, že nikdy nemůžeme vidět tuto jednu věc, kterou všechny naše přírůstky (a poklesy, předpokládám) sčítají.

Je dost snadné psát a mluvit o Bohu a přitom zůstat pohodlný v současném intelektuálním klimatu. Dokonce i lidé, kteří by se nazývali nevěřícími, často používají slovo gesticky, jako hotové synonymum pro tajemství. Ale pokud příroda nesnáší vakuum, Kristus nesnáší vágnost. Pokud je Bůh láska, Kristus je láska k této jediné osobě, tomuto jedinému místu, tomuto časově omezenému a časem zpustošenému já.

Předpokládám, že věřím, že největší umění utěšuje ránu, kterou vytváří, že umění vám může dát schopnost vydržet a reagovat na bolest, kterou vás nutí cítit. Myslím psychickou bolest.

Bůh je s námi, ne mimo nás, v utrpení.

Není nic těžšího, než překonat úzkosti, které se nám staly užitečnými, ať už jako vysvětlení života, který nikdy nenajde svou pravou sílu nebo směr, nebo jako palivo pro ambice, nebo jako jakési reflexivní světské náboženství, které nás paradoxně spojuje s ostatními ve společném pocitu úplné izolace: cítíte se ve světě jako doma pouze tím, že se ve světě nikdy necítíte jako doma.

V určitém okamžiku musíte věřit, že nedostatky slov, která používáte, budou překonány vírou, se kterou je používáte. Musíte věřit, že poezie má nějaký dosah do samotné reality, nebo musíte mlčet.

Nikdy jsem nebyl schopen psát poezii, aniž bych měl obrovské plochy mrtvého času. Poezie vyžaduje určitý druh disciplinované lhostejnosti, kterou svět, včetně mnoha prozaiků, neuznává jako disciplínu. Ale je. Je to disciplína vydržet hodiny, které odmítnete naplnit čímkoli jiným než možností poezie, i když ve skutečnosti možná nebudete schopni napsat ani slovo právě tehdy, a i když to může hrát praktický zmatek s vaším životem. Je to disciplína připravenosti.

Pro umělce existují nebezpečí v jakémkoli akademickém prostředí. Academia odměňuje lidi, kteří znají svou vlastní mysl a vyvinuli pevnou důvěru v jejich mluvení. Taková jistota je pro umělce smrt.

Poezie má své využití pro zoufalství. Může vyřezat tvar, ve kterém se může zdát bolest; může dát ztrátě formu a rozměr, aby to mohla být ztráta a ne jen beznadějné strašení. Může to udělat pro jednu osobu, nebo to může udělat pro celou kulturu. Ale poezie je pro psychologickou, duchovní nebo emocionální bolest. Pro fyzickou bolest je to, jako všechno kromě drog, zbytečné.

Jedním ze způsobů, jak se cítím blízko Bohu, je psaní poezie.