Anna Akhmatova slavné citáty

Itálie je sen, který se vrací po zbytek vašeho života.

Uslyšíte hrom a Vzpomenete si na mě a pomyslíte si: chtěla bouře...

Můj stín slouží jako přítel, po kterém toužím

Uslyšíte hrom a Vzpomenete si na mě a pomyslíte si: chtěla bouře. Okraj oblohy bude mít barvu tvrdé karmínové a vaše srdce, jak to bylo tehdy, bude v ohni.

Ale tady, v kalném požáru, kde je sotva přítel, aby věděl, že my, přeživší, necouváme od ničeho, ani od jediné rány. Věru bude zúčtování učiněno po pominutí oblaku tohoto. Jsme lidé bez slz, rovnější než vy ... více hrdý...

Jsem uprostřed toho: chaos a poezie; poezie a láska a znovu, úplný chaos. Bolest, nepořádek, příležitostná jasnost; a na konci toho všeho: pouze láska; poezie. Čiré okouzlení, strach, Ponížení. Všechno přichází s láskou

Váš hlas je divoký a jednoduchý. Jste nepřeložitelní do jednoho jazyka.

Kdybyste byli hudbou, poslouchal bych vás nepřetržitě a moje nízká nálada by se rozjasnila.

Tajemství tajemství je opět ve mně

Pro duši je nesnesitelně bolestivé milovat tiše.

Nejsem jedním z těch, kteří opustili zemi na milost svých nepřátel. Jejich lichocení mě nechává chladným, moje písně nejsou pro ně chválit.

Kdo bude truchlit pro tuto ženu? Nezdá se vám pro naše obavy příliš bezvýznamná? Přesto ji ve svém srdci nikdy nezapřu, která utrpěla smrt, protože se rozhodla obrátit.

Ne, ne moje: je to zranění někoho jiného; nikdy bych to nemohl nést. Vezměte tedy věc, která se stala, skryjte ji, zapíchněte ji do země; rozšlehejte lampy.

Celou dobu jsem doufal, že moje mlčení bude odpovídat vašemu a vykřičníky se jemně vznášejí v čase a prostoru, aby byly překročeny hranice; celou dobu jsem se modlil, abyste četli mé oči a pochopili to, čemu jsem nikdy nebyl schopen porozumět. Nikdy jsme nebyli o motýlech. Vždy jsme byli o hořících hvězdách. Vše o nás je nadpozemské a zářivé.

Básně jsou mým spojením s dobou, s novým životem mého lidu.

... je odměněn formou věčného dětství, odměnou a bdělostí hvězd, celý svět byl jeho dědictvím a sdílel ho se všemi.

Říkejte mi hříšník, posmívejte se mi zlomyslně: byl jsem tvou nespavostí, byl jsem tvým zármutkem.

Vstává z minulosti, můj stín běží v tichosti, aby se se mnou setkal.

Všechno, co jsem, dnes večer visí na vlásku

Západ slunce v éterických vlnách: nemohu říct, jestli den končí, nebo svět, nebo jestli je ve mně znovu tajemství tajemství.

Nyní nikdo nebude poslouchat písně. Prorokované dny začaly. Poslední Moje báseň, svět ztratil svůj zázrak, nezlomte mi srdce,nezvonte.

Dej mi hořká léta nemoci, udušení, nespavosti, horečky, Vezmi mé dítě a mého milence a Můj tajemný dar písně toto se modlím na vaší liturgii po tolika mučených dnech, aby se bouřkový mrak nad potemnělým Ruskem stal mrakem slavných paprsků.

Přírodní hrom ohlašuje vlhkost sladké vody vysoké mraky, aby uhasily žízeň polí vyschlých a vyprahlých, posel požehnaného deště,ale toto bylo suché jako peklo. Moje rozrušené vnímání tomu odmítlo uvěřit, kvůli šílené náhlosti, s jakou to znělo, nabobtnalo a zasáhlo, a jak nedbale došlo k vraždě mého dítěte.

Sladký pro mě nebyl hlas člověka,ale hlas větru jsem pochopil. Lopuchy a kopřivy krmily mou duši, ale ze všech jsem miloval stříbrnou vrbu.

Stárli jsme sto let, a to se stalo za jedinou hodinu: krátké léto už zemřelo, tělo zoraných plání kouřilo.

Mysleli jsme si: jsme chudí, nemáme nic, ale když jsme začali ztrácet jeden po druhém, takže se každý den stal dnem vzpomínky, začali jsme skládat básně o velké Boží štědrosti a našem dřívějším bohatství.

Ne, ne pod klenbou jiné oblohy, ne pod přístřeškem jiných křídel. Byl jsem tehdy se svými lidmi, tam, kde byli moji lidé odsouzeni k tomu, aby byli.

Tento krutý věk mě odrazil...

Vydávám se hledat a nárokovat si krásnou kouzelnou zahradu, kde trávy tiše vzdychají a mluví Múzy.

Divoký med voní svobodou prach-slunečního světla ústa mladé dívky, jako fialová, ale zlatá-voní ničím.

Během strašných let Yekhovského teroru jsem strávil sedmnáct měsíců ve vězeňských frontách v Leningradu. Jednoho dne mě někdo identifikoval. Pak žena s modrými rty s chladem, která stála za mnou a samozřejmě nikdy neslyšela o mém jménu, vyšla z otupělosti, která nás všechny zasáhla, a zašeptala mi do ucha ... (všichni jsme tam šeptem mluvili):"mohl bys to popsat?řekl jsem, že můžu!"pak něco, co připomínalo úsměv, sklouzlo přes to, co kdysi bylo její tváří.

Jak tam zářil zázrak našeho setkání a zpíval, nechtěl jsem se odtamtud nikam vrátit. Štěstí místo povinnosti bylo pro mě hořkou radostí. Nejsem povinen s nikým mluvit, mluvil jsem dlouho. Nechte vášně potlačit milovníky, náročné odpovědi, My, má drahá, jsme jen duše na hranici světa.

Byla to doba, kdy se usmívali jen mrtví, šťastní ve svém pokoji.

Oslavy tajných nesetkání jsou prázdné, nevyslovené rozhovory, nevyslovená slova. Pohledy, které se neprotínají, nevědí, kam si odpočinout. A jen slzy se radují, protože mohou proudit a proudit. Sweetbrier kolem Moskvy, bohužel! Nějak je to tady ... A to vše budou nazývat láskou věčnou.

Já sám jsem si od samého začátku připadal jako něčí sen nebo delirium nebo odraz v zrcadle někoho jiného, bez těla, bez smyslu, bez jména. Už jsem znal seznam zločinů, které jsem měl spáchat.

Znám začátky, znám i konce, život ve smrti a ještě něco, na co bych si teď raději nevzpomněl.

Země, která není moje, stále navždy nezapomenutelná, vody jejího oceánu chladné a svěží. Písek na dně bělejší než křída a vzduch opilý, jako víno, pozdní slunce odhaluje růžové končetiny pinetrees. Západ slunce v éterických vlnách: nemohu říct, jestli den končí, nebo svět, nebo jestli je ve mně znovu tajemství tajemství.

Nevíte, co vám bylo odpuštěno.

Jak budoucnost dozrává v minulosti, tak minulost hnije v budoucnosti-hrozný festival mrtvých listů.

Všichni jsme tu kolotočáři a volné ženy; jak nešťastní jsme spolu!

Slovo přistálo s kamenným bouchnutím na mém stále bijícím prsu. Nevadí, byl jsem připraven, se zbytkem to zvládnu. Dnes mám spoustu práce; potřebuji zabít paměť, proměnit svou živou duši v kámen a pak se naučit znovu žít. . . Ale jak. Horké léto šustí jako karneval za mým oknem; dlouho jsem měl tuto předtuchu jasného dne a opuštěného domu.

A zdálo se mi, že ohně létají až do úsvitu bez čísla a nikdy jsem nezjistil věci-ty jeho podivné oči-jakou barvu? Všechno se třáslo a zpívalo a byl jsi můj nepřítel nebo můj přítel, zima byla nebo léto?

To bylo, když ti, kteří se usmívali, byli mrtví, rádi, že jsou v klidu.

Tento krutý věk mě odvrátil, jako řeka z tohoto kurzu. Zabloudil ze svých známých břehů, můj měňavý život se dostal do sesterského kanálu. Kolik brýlí mi chybělo: opona stoupá beze mě a padá také. Kolik přátel jsem nikdy neměl možnost potkat.

I když jsi třikrát krásnější než andělé, i když jsi sestra říčních vrb, zabiju tě svým zpěvem, aniž bych prolil tvou krev na zem. Nedotknu se tě svou rukou, nedám ti jediný pohled, přestanu tě milovat, ale tvými nepředstavitelnými sténáními konečně uhasím svou žízeň. Od ní, která bloudila po zemi přede mnou, krutější než LED, ohnivější než plamen, od ní, která stále existuje v éteru-od ní mě osvobodíš.

Tato země, i když ne moje rodná země, bude navždy zapamatována. A moře je lehce ledová, neslaná voda. Písek na dně je bělejší než křída, vzduch je opojný jako víno a růžové tělo borovic je nahé v hodině západu slunce. A samotný Západ slunce na takových vlnách éteru, že prostě nedokážu pochopit, zda je to konec dne, konec světa, nebo tajemství tajemství ve mně znovu.

Květiny, zima od rosy a podzimní dech se blíží, trhám pro teplé, bujné copánky, které ještě nezmizely. Ve svých nocích, voňavě pryskyřičné, propletené nádherným tajemstvím, budou dýchat v jejím jarujako mimořádná krása. Ale ve víru zvuku a ohně, z její šindelové hlavy se budou třepetat a padat—a před ní zemřou, slabě vonící stále. A, poháněn věrnou touhou, můj poslušný pohled na ně bude hodovat-s uctivou rukou, Láska shromáždí jejich hnijící zbytky.

Píseň ztichne, hudba je hloupá, ale vzduch hoří jejich vůní a bílá zima na kolenou vše pozoruje s uctivou pozorností.

Odpusť mi, že špatně hospodařím, špatně Hospodařím, ale Žiju slavně, že ve svých písních zanechávám stopy sebe sama, že jsem se ti zjevil v bdělých snech.

Zdá se mi, jako ve snu, jsem náhodným hostem v tomto strašném těle.