Karl Ove Knausgard slavné citáty

Národní identita je návrh. Je to něco, co jste uvnitř, nechápete, co se děje, nemůžete to vidět shora. A tam musíte psát. Nevidíte, co se teď děje nebo co se stane, takže se do toho jen ponoříte a píšete.

Myslím, že nejlepší literatura má jádro, které nemůžete zamknout na čas nebo místo, ale které může generovat spoustu významů a překladů.

Vždy jsem byl rychlý čtenář. Teď jsem to musel udělat pomalu a diskutovat o každé větě. A pokaždé, když jsem chtěl něco změnit, musel jsem přijít s inteligentní obranou, mohl jsem si být docela jistý, že můj návrh odmítnou, protože měli na paměti tolik aspektů. Kdybych se však dobře hádal, mohl bych mít šanci. Musel jsem myslet na každou čárku, každé slovo.

Hanba vám řekne, když jste zašli příliš daleko. Pak zkuste, jestli je v pořádku jít příliš daleko. A mohlo by to být tak, že hanba byla správná. To nikdy nemůžeš vědět.

Nestydatý vlastně dobrý, protože dává určitý druh svobody. Starou, nefunkční hanbu považujeme za destruktivní. Dnes, pokud máte silný pocit hanby, máte také silnou touhu ji překonat. A to je, když můžete psát.

V moderních románech se snažím nenechat se utéct a být tady, a proto píšu o svém životě a o sobě. Ale i když to udělám, je tu prvek zmizení na místo, které nejsem já. Je to "nezištnost psaní". Málokdy se to stane,ale když se to stane, stojí to za to.

Když se podívám zpět na to, co jsem napsal, a pokusím se to vysvětlit, nepomůže to, ale pomáhá to být v procesu psaní. Je to stejné s čtením - ztratíte se, když čtete také. Když jsem byl mladší, používal jsem tak literaturu, byl to jen únik, nástroj k útěku před věcmi.

Problém mých románů spočívá v tom, že byly od začátku infantilní a neuvěřitelně dětinské. Existuje dětinství, hloupost, nedostatek moudrosti, Fantazie. A právě tam se dá najít moje kreativita. Kdybych se to snažil ovládat a dělat to zralejší, nebylo by to vůbec dobré. Bylo by to nezajímavé, bez jakékoli živosti.

Žijeme v těch nejlepších světech. Ale stejně je to, jako bychom cestou sem něco ztratili: smysl života. Nemůžu to vědět jistě, možná jsem jediný, kdo to ztratil. Možná všichni ostatní žijí teď a myslí si, že to mají dobře. Každopádně mě to motivovalo k napsání knih.

Způsob, jakým popíráme smrt, říká něco o tom, jak žijeme své životy, že? Alespoň ve Švédsku nebo Skandinávii nemusíte hledat dál v čase než možná tři generace, abyste našli jiný způsob, jak se vztahovat ke smrti. Lidé pak měli ke smrti jiný, užší vztah; alespoň to tak bylo na venkově.

Překlad jsem před vydáním nikdy nečetl. Nejdůležitější pro mě je, že emoce jsou zachyceny takovým způsobem, že pocity, které jsou v originále, jsou tam mnohem víc než detaily, pokud jsou správné nebo špatné.

Pro mě osobně je velmi důležité, aby dny byly úplně stejné, takže mám rutiny. Každý den dělám to samé.

Zvláštní na psaní je, že je tak snadné napsat román. Je to opravdu snadné. Ale dostává se to do bodu, kdy je to snadné, to je těžké. Nejtěžší je se tam dostat.

Nemyslíte si, že když hrajete hudbu, jen se snažíte hrát a být v ní. Je to stejné pro mě, když psaní jde opravdu dobře. Je to stejný pocit. Prostě jsem v tom. Nejsou to slova, nejsou to věty, Nejsem si toho vědom. Pak je to dobré.

Pokud ze sebe mizíte, ale stále píšete, pak probíhá určitá aktivita myšlení, která je v mém světě podobná tomu, co se děje v hudbě.

Nezajímají mě slova ani význam slov. Mám zájem v tom úplně zmizet, abych si nebyl vůbec vědom sám sebe. Tak pro mě hudba funguje. Je to čistě emocionální. Jde to přímo do srdce. Neexistují žádná vysvětlení. To je právě ono.

Myslím, že existuje mnoho podobností mezi psaním a hudbou. Hudba je mnohem přímější a mnohem emotivnější a to je úroveň, na které chci být, když píšu. Psaní je svým způsobem mnohem intelektuálnější a nepřímé a abstraktní.

Snažím se psát o malých bezvýznamných věcech. Snažím se zjistit, jestli je možné o nich něco říct. A téměř vždy to dělám, když si sednu a o něčem píšu. V té věci je něco, o čem mohu psát. Je to něco jako zkouška. Cvičení, svým způsobem.

Strom byl tak starý a stál tam tak sám, že jeho dětské srdce bylo naplněno soucitem; kdyby na to nikdo jiný na farmě nepomyslel, udělal by pro to alespoň maximum, i když měl podezření, že slova a skutky jeho dítěte na tom moc nezmění. Stál tam, než se narodil, a bude tam stát i poté, co byl mrtvý, ale možná, i tak, bylo potěšeno, že hladil jeho kůru pokaždé, když prošel, a někdy, když si byl jistý, že nebyl pozorován, dokonce na něj přitiskl tvář.

A je to znepokojující myšlenka, že ani minulost není hotová, dokonce se stále mění, jako by ve skutečnosti existuje pouze jeden čas, pro všechno, jeden čas pro každý účel pod nebem. Jedna jediná sekunda, jedna jediná Krajina, ve které to, co se děje, aktivuje a deaktivuje to, co se již stalo v nekonečných řetězových reakcích, jako jsou procesy, které se odehrávají v mozku, možná, kde buňky náhle kvetou a odumírají, vše podle způsobu, jakým fouká vítr vědomí.

Jako člověk jsem zdvořilý-chci potěšit.

Mám touhu po fikci-pokusit se jí věřit a zmizet v ní.

Říkat to, co si myslíte, že ostatní chtějí slyšet, je samozřejmě forma lhaní.