Leonid Andreyev slavné citáty

Nemohu si zvyknout na válku; můj mozek odmítá pochopit a vysvětlit věc, která je ve svém základu nesmyslná. Miliony lidí se shromažďují na jednom místě a dávají svým činům řád a pravidelnost, navzájem se zabíjejí a všem to stejně ubližuje a všichni jsou nešťastní-co to je, když ne šílenství?

Měsíc byl tak mladý, tak podivný, dokonce jako mladá dívka, která sní a bojí se vyprávět své sny; a svítilo jen pro sebe.

Moudrost a pošetilost jsou si rovny před tváří nekonečna, neboť Nekonečno je nezná.

Když žena pláče, je to hanba muže.

Chci být apoštolem sebezničení. Chci, aby moje kniha ovlivnila lidský rozum, jeho emoce, nervy, celou jeho zvířecí povahu. Chtěl bych, aby moje kniha přiměla lidi zblednout hrůzou, když ji čtou, aby na ně působila jako droga, jako děsivý sen, aby je pobláznila, přiměla je proklínat a nenávidět mě, ale přesto mě četla.

Chléb bez lásky je jako tráva bez soli-žaludek může být naplněn, ale zanechává v ústech špatnou chuť.

Muži jsou vždy vrazi a jejich klid a velkorysost je klidem dobře živeného zvířete, které se zná mimo nebezpečí.

Pouze kroky slepých jsou krátké, ale jejich myšlenky jsou dlouhé.

No, je to cesta světa -- narození a úmrtí, narození a úmrtí.

Jen mrtví znají pravdu.

Tak se budeme zabývat životem, moje malá pomoc-setkat se. Nebudeme, eh? Co když na nás mrkne jako sova, která je oslepena sluncem, ještě ji přinutíme k úsměvu.

Ztráta rozumu ve válce se mi zdá čestná, jako smrt hlídky na jeho místě.

Nesmějte se hlasu hvězd. Jsou daleko, jejich paprsky jsou světlé a bledé a sotva vidíme jejich spící stíny, ale jejich čarodějnictví je přísné a temné.

Není zvíře krutější než člověk.

Až dosud, aniž by byl; skrytý v lůně věčnosti; posedlý ani myšlenkou, ani pocitem; vzdálený od dosahu lidského Kena - muž nějakým neznámým způsobem praskne mříže neexistence a s výkřikem oznamuje začátek svého krátkého života. V noci neexistence vybuchne také malá svíčka, zapálená neviditelnou rukou. Dobře označte jeho plamen, neboť je to život toho člověka.

Když vychováváme dítě-odstraňujeme z jeho cesty ty překážky, na které jsme sami v počátcích narazili, a posilujeme jeho mysl pomocí naší vlastní vyzrálé zkušenosti-stavíme jakoby novou a lepší repliku sebe sama, a umožňujeme tak rase pomalu, ale jistě postupovat vpřed směrem ke konečnému cíli existence-k dokonalosti.

Pohleď, ať je tvé jméno jakékoli-ať už osud, život nebo ďábel! Svrhnu tě svou rukavicí, Vyzývám tě k boji! Muži slabého srdce se mohou poklonit před tvou tajemnou mocí, tvá kamenná tvář je může inspirovat hrůzou, ve tvém nepřerušeném tichu mohou rozeznat zrození pohromy a hrozící lavinu bědy. Ale já jsem odvážný a silný a Vyzývám tě k boji! Vytasme své meče a připojme se k našim vzpěrám, a déšť takové rány na hřebeny toho druhého, které způsobí, že se samotná země znovu otřese! Ha! Vyjdi a bojuj se mnou!

K úspěchu v životě člověk potřebuje dvě věci-vliv a šťastnou hvězdu.

Co horšího se člověku může stát, než že se narodil? Je to jako ptát se člověka, který se topí, zda se nebojí zvlhnout.

Jediná věc, která nestojí za zničení, je věda. To by bylo k ničemu. Věda je neměnná, a kdybyste ji dnes zničili, povstala by znovu stejně jako dříve.

Noviny jsou plné vražd -- podivných vražd. Je nesmysl, že existuje tolik mozků jako lidí; lidstvo má pouze jeden intelekt a začíná být zmatené.

Člověk umírá. Přichází z temnoty, do temnoty se vrací a je reabsorbován, beze stopy vlevo, do nenapodobitelné prázdnoty času.

Všechno zahyne, všechno se rozpadne, všechno se znovu narodí.

Je to mocný nástroj, dynamit-nic takového pro přesvědčivý argument!

Smrt zvyšuje vzdálenost a otupuje paměť. Smrt se smíří.

Když má muž lano kolem krku, neptejte se ho na jeho zdraví!

Narozený člověk přebírá jméno a obraz lidstva a stává se ve všech věcech jako ostatní lidé, kteří přebývají na zemi. Jejich těžký los se stává jeho a jeho se zase stává losem všech, kteří přijdou po něm. Čas je neúprosně tažen, není mu dáno vidět další příčku, na kterou spadne jeho ochabující noha. Ohraničený znalostmi, není mu dáno předpovídat, co pro něj bude mít každá následující hodina, co pro něj bude mít každá následující minuta. Ve slepé nevědomosti, v agónii předtuchy, ve víru nadějí a obav dokončuje cyklus železného osudu.

Nevidíte Boží ruku, která dává světu harmonii, světlo a lásku? Copak hory v modrém oblaku kadidla nezpívají svůj hymnus slávy?

Kdo udeří člověka láskou-Bůh nebo ďábel?

Kdo je na světě všemocný? Kdo je nejstrašnější na světě? Stroj. Kdo je nejférovější, nejbohatší a nejmoudřejší? Stroj. Co je to země? Stroj. Co je to nebe? Stroj. Co je člověk? Stroj. Stroj.