Franz Kafka slavné citáty

Píšu jinak, než mluvím, mluvím jinak, než si myslím, myslím jinak, než bych měl myslet, a tak to všechno pokračuje do nejhlubší temnoty.

Jsem klec, při hledání ptáka.

Tím, že vášnivě věříme v něco, co stále neexistuje, vytváříme to. Neexistující je to, co jsme si dostatečně nepřáli.

Nemusíte opustit svůj pokoj. Zůstaňte sedět u stolu a poslouchejte. Ani neposlouchejte, prostě počkejte, buďte klidní a osamělí. Svět se vám svobodně nabídne, abyste byli odhaleni, nemá na výběr, bude se válet v extázi u vašich nohou.

Mnoho knih je jako klíč k neznámým komnatám v zámku vlastního já.

Začněte tím, co je správné, spíše než tím, co je přijatelné.

Od určitého okamžiku již není cesty zpět. To je bod, kterého je třeba dosáhnout.

Nemohu myslet na žádné větší štěstí, než být s vámi po celou dobu, bez přerušení, donekonečna, i když cítím, že tady na tomto světě není ničím nerušené místo pro naši lásku, ani ve vesnici, ani nikde jinde; a sním o hrobě, hlubokém a úzkém, kde bychom se mohli navzájem sevřít v náručí jako se svorkami, a já bych skryl svou tvář v tobě a ty bys skryl svou tvář ve mně a nikdo by nás už nikdy neviděl.

Mládež je šťastná, protože má schopnost vidět krásu.

Tento obrovský svět, který mám uvnitř sebe. Jak osvobodit sebe a tento svět, aniž bych se roztrhl na kusy. A raději se roztrhám na tisíc kusů, než abych byl pohřben s tímto světem ve mně.

Sním o hrobě, hlubokém a úzkém, kde bychom se mohli navzájem sevřít v náručí jako se svorkami, a já bych skryl svou tvář v tobě a ty bys skryl svou tvář ve mně, a nikdo by nás už nikdy neviděl

Každý jazyk je jen špatný překlad.

Pravda je vždy propast. Člověk se musí-jako v bazénu-odvážit ponořit se z chvějícího se odrazového můstku triviální každodenní zkušenosti a ponořit se do hlubin, aby se později znovu zvedl-smích a boj o dech-na nyní dvojnásobně osvětlený povrch věcí.

Neohýbejte se; nezalévejte to; nesnažte se to logicky; neupravujte svou vlastní duši podle módy. Spíše nemilosrdně Sledujte své nejintenzivnější posedlosti.

Účelem příběhu je být sekerou, která v nás rozbíjí led.

Potřebujeme knihy, které na nás působí jako katastrofa, které nás hluboce truchlí, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sebe, jako vyhnání do lesů daleko od všech, jako sebevražda. Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře uvnitř nás.

Nikdy si nepřeji být snadno definovatelná.

Problémy obvykle řeším tak, že je nechám pohltit.

Jste najednou tichem i zmatkem mého srdce.

Necítím nic; Všechny truchlivé okvětní bouře tančí uvnitř velmi soukromého pramene mé hlavy.

Pokud nás literatura, kterou čteme, neprobudí, proč ji tedy čteme? Literární dílo musí být cepínem, který rozbije moře zamrzlé v nás.

Nemilosrdně Sledujte své nejintenzivnější posedlosti.

Jedním z nejúčinnějších prostředků svádění, které zlo má, je výzva bojovat. Je to jako boj se ženami, kterýkončí v posteli. Skutečné odchylky ženatého muže od cesty ctnosti nejsou, správně pochopeny, nikdy gay.

Veškerá věda je metodická s ohledem na absolutní. Proto není třeba se obávat jednoznačně metodického. Je to slupka,ale ne víc než všechno kromě toho.

Dokud máte jídlo v ústech, prozatím jste vyřešili všechny otázky.

Některé knihy vypadají jako klíč k neznámým místnostem ve vlastním zámku.

Není nutné, abyste odcházeli z domova. Posaďte se ke stolu a poslouchejte. Ani neposlouchej, Jen počkej. Nečekejte, buďte v klidu a sami. Celý svět se vám nabídne.

Pro psaní potřebuji samotu; ne "jako poustevník" - to by nestačilo-ale jako mrtvý muž.

Člověk nemůže žít bez neustálé důvěry v něco nezničitelného v sobě.

Leopardi se vloupají do temÂple a vypijí všechny sacÂriÂfiÂcial vesÂsels suché; udržuje hapÂpenÂing; nakonec může být calÂcuÂlatÂed v adÂvance a je inÂcorÂpoÂratÂed inÂto ritÂual.

Vyhnání z ráje je věčné ve svém hlavním aspektu: díky tomu je neodvolatelné a náš život v tomto světě nevyhnutelný, ale věčná povaha procesu má za následek, že nejen že bychom mohli zůstat navždy v ráji, ale že jsme v současné době tam, ať už to víme nebo ne.

Jak jsem viděl, ve škole...jejich cílem bylo vymýtit něčí individualitu.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že tolik dní nakonec udělá tak malý život.

Vždy se snažím sdělit něco, co nelze sdělit, vysvětlit něco, co je nevysvětlitelné, vyprávět o něčem, co mám v kostech, něco, co lze vyjádřit pouze v kostech.

Dovolte mi připomenout starou zásadu: lidé v podezření se lépe pohybují než v klidu, protože v klidu mohou sedět v rovnováze, aniž by o tom věděli, a být váženi spolu se svými hříchy.

Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale také proto, že jsme ještě nejedli ze Stromu Života. Stav, ve kterém jsme, je hříšný, bez ohledu na vinu.

Rozhodující okamžik lidské evoluce je věčný. Proto jsou revoluční duchovní hnutí, která prohlašují všechny dřívější věci za bezcenné, v pořádku, protože se ještě nic nestalo.

Zkušenost života se skládá ze zkušenosti, kterou má duch sám o sobě ve hmotě a jako hmota, v mysli a jako mysl, v emocích, jako emoce atd.

Písemné Polibky nedosahují svého cíle, spíše jsou na cestě opilí duchy.

Kniha musí být cepínem, který rozbije moře zamrzlá uvnitř naší duše.

Nepsající spisovatel je monstrum, které se namlouvá šílenství.

Jsem unavený, nemůžu myslet na nic a chci ti jen položit tvář do klína, cítit tvou ruku na mé hlavě a zůstat tak po celou věčnost.

Pokud se se mnou zapleteš, vrhneš se do propasti.

Některé věci lze dosáhnout pouze úmyslným skokem opačným směrem.

Život je prostě hrozný; cítím to jako málokdo jiný. Často-a ve svém nejvnitřnějším já snad po celou dobu-pochybuji, zda jsem lidská bytost.

Chci od tebe víc. Ve své mysli tě oblékám světlem; zabalím tě do přikrývek úplného přijetí a pak se ti odevzdám. Toužím po tobě; já, který obvykle toužím bez touhy, jako bych byl v bezvědomí a pohlcen neutralitou a apatií, opravdu, naprosto toužím po každém kousku tebe.

Neustále se snažím sdělit něco nekomunikovatelného, vysvětlit něco nevysvětlitelného, vyprávět o něčem, co cítím jen ve svých kostech a co lze zažít pouze v těchto kostech. V podstatě to není nic jiného než tento strach, o kterém jsme tak často mluvili, ale strach se rozšířil na všechno, strach z největšího i nejmenšího, strach, paralyzující strach z vyslovení slova, i když tento strach nemusí být jen strach, ale také touha po něčem větším než všechno, co se bojí.

Celý život jsem odolával touze to ukončit.

Prosím, považujte mě za sen.

Tady na zemi není žádné klidné místo pro naši lásku, ani ve vesnici a nikde jinde, takže si představuji hrob, hluboký a úzký, ve kterém se objímáme, jako bychom byli sevřeni k sobě, pohřbívám svou tvář proti tobě, ty tvoje proti mně, a nikdo nás nikdy neuvidí.