-
Pro vaši informaci, dobrý román může změnit svět. Mějte to na paměti, než se pokusíte sednout si k psacímu stroji. Nikdy neztrácejte čas něčím, čemu sami nevěříte.
-
Pokud je práce, je teplo, že když má člověk svobodu pohybu, stačí, protože jeho krev je také horká
-
Všemohoucí Bože, je mi líto, že jsem nyní ateista, ale Četl jsi Nietzscheho?
-
Zeptejte se prachu na silnici! Zeptejte se stromů Joshua stojících osamoceně, kde začíná Mojave. Zeptejte se jich na Camillu Lopezovou a oni zašeptají její jméno.
-
Poslouchejte pozorně. Existuje vzdálená možnost, že byste se mohli něco naučit:Za prvé, je mi jedno, jestli je moje práce komerční nebo ne. Pokud je to, co píšu, Dobré, lidé si to přečtou. Proto existuje literatura. Autor dává na stránku své srdce a vnitřnosti. Pro vaši informaci, dobrý román může změnit svět. Mějte to na paměti, než se pokusíte sednout si k psacímu stroji. Nikdy neztrácejte čas něčím, čemu nevěříte.
-
Cítil jsem jeho horké slzy a osamělost člověka a sladkost všech lidí a bolestivou strašidelnou krásu živých
-
Nemocný v mé duši jsem se snažil čelit utrpení hledat odpuštění. Od koho? Jaký Bůh, jaký Kristus? Byly to mýty, kterým jsem kdysi věřil, a teď to byly víry, které jsem považoval za mýty.
-
Ty nejsi nikdo, a já jsem mohl být někdo, a cesta ke každému z nás je láska.
-
Ach, Evelyn a Vivian, miluji vás oba, miluji vás pro vaše smutné životy, prázdnou bídu vašeho příchodu domů za úsvitu. I vy jste sami, ale nejste jako Arturo Bandini, který není ani ryba, drůbež, ani dobrý sledě. Tak si vezmi šampaňské, protože tě miluji oba, a ty taky, Vivian, i když tvoje ústa vypadají, jako by byla vykopána syrovými nehty a oči tvého starého dítěte plavou v krvi napsané jako šílené sonety.
-
Los Angeles, dej mi pár z vás! Los Angeles pojď ke mně tak, jak jsem přišel k tobě, moje nohy nad tvými ulicemi, ty hezké město tolik jsem tě miloval, ty smutná květina v písku, ty hezké město!
-
To je pro mě dobré, to je zkušenost, jsem tu z nějakého důvodu, tyto okamžiky narážejí na stránky, na mořskou stránku života.
-
Tak se to konečně stalo: Chystal jsem se stát zlodějem, levným zlodějem mléka. Tady byl váš génius lash-in-the-pen, váš jediný spisovatel příběhu: zloděj.
-
Co je tedy použití pokání a co vám záleží na dobrotě a co když byste měli zemřít při zemětřesení, tak koho to sakra zajímá? Tak jsem šel do centra, takže to byly vysoké budovy, tak ať přijde zemětřesení, ať mě pohřbí a moje hříchy, tak koho to sakra zajímá? K ničemu Bohu nebo člověku, zemřít tak či onak, zemětřesení nebo oběšení, nezáleželo na tom, proč, kdy a jak.
-
Bylo to špatné, zima roku 1933. Brodil jsem se tu noc domů skrz plameny sněhu, pálily se mi prsty na nohou, hořely mi uši, sníh vířil kolem mě jako hejno rozzlobených jeptišek, zastavil jsem se mrtvý ve svých stopách. Nastal čas provést inventuru. Pěkné počasí nebo faul, určité síly na světě pracovaly a snažily se mě zničit.
-
Arturo Bandini: - co pro vás znamená štěstí Camilla? Camilla: - že se můžete zamilovat do kohokoli chcete, a nemusíte se za to stydět.
-
Chtěl jsem ženy, jejichž boty stojí za vše, co jsem kdy vlastnil.
-
(...) Pustil jsem se, plakal jsem a nemohl jsem přestat, protože Bůh byl takový špinavý podvodník, opovržlivý skunk, to je to,co udělal té ženě. Pojď dolů z nebe, ty Bože, pojď dolů a já ti zatluču tvář po celém městě Los Angeles, ty mizerný neodpustitelný vtipálku. Kdyby nebylo tebe, tato žena by nebyla tak zmrzačená a svět by také nebyl, (...)
-
Jednou v noci jsem seděl na posteli ve svém hotelovém pokoji na Buker Hill, uprostřed Los Angeles. Byla to důležitá noc v mém životě, protože jsem se musel rozhodnout o hotelu. Buď jsem zaplatil, nebo jsem vystoupil: to bylo to, co stálo v poznámce, v poznámce, kterou mi paní domácí dala pod dveře. Velký problém, který si zaslouží akutní pozornost. Vyřešil jsem to zhasnutím světel a spaním.
-
Ach, Los Angeles! Prach a mlha vašich osamělých ulic, už nejsem osamělý. Jen počkejte, všichni duchové této místnosti, jen počkejte, protože se to stane, stejně jako je Bůh v nebi.
-
Bože, pomoz mi! A šel jsem rychleji, moje myšlenky mě pronásledovaly a začal jsem běžet, Moje zmrzlé boty kvičely jako myši, ale běh nepomohl, myšlenky doleva a doprava a za mnou. Ale když jsem běžel, ruka, ta dobrá levá paže, se chopila situace a promluvila uklidňujícím způsobem: uklidni se, dítě, je to osamělost, jsi na světě sám; tvůj otec, tvoje matka, tvoje víra, ti nemohou pomoci, nikdo nikomu nepomáhá, pomáháš jen sobě, a proto jsem tady, protože jsme neodolatelní a o všechno se postaráme.
-
Mluvili jsme, ona a já.zeptala se na mou práci a byla to předstírání, nezajímala se o mou práci. A když jsem odpověděl, byla to předstírání. Ani moje práce mě nezajímala. Zajímala nás jen jedna věc a ona to věděla. Dala to jasně najevo svým příchodem.
