Henry Parry Liddon slavné citáty

Nic není ztraceno životem oběti; všechno je ztraceno neuposlechnutím Božího volání.

Je to nějaká katastrofa pro každou mysl držet jednu věc za pravdu, která je nepravdivá, jakkoli bezvýznamná, nebo jakkoli čestně to bude drženo. Je to větší katastrofa, když falešný předsudek brání cestě k nějaké pravdě za ní, která by však pro ni našla vstup do duše; a velikost katastrofy bude v tomto případě měřena důležitostí vyloučené pravdy.

Pravda má své přísnější povinnosti dříve nebo později v obchodě pro ty, kteří o ní něco věděli.

Jsou-li oblasti lidského poznání tak rozmanité a tak rozsáhlé, jako je tomu v dnešní době, je to nejvyšší, co mohou udělat jednotlivé mysli, které nejsou encyklopedického rozsahu, zvládnout jeden předmět nebo odvětví předmětu co nejdůkladněji a spokojit se s vědomím, že ostatní pracují v oblastech, kam nám nedovolí vstoupit ani čas, ani síla.

Velké zákony morálního světa se nemění, jakkoli se liší, za různých dispensací, může být autoritativní vyjádření pravdy nebo prostředek k jejímu šíření a obraně.

Jistě, závist není monopolem chudých; projevuje se ve všech částech společnosti; straší dvůr, knihovnu, kasárnu, dokonce i svatyni; v některých nešťastných duších ji vyprovokuje blízké sousedství jakékoli vyšší hodnosti nebo excelence.

Církev apoštolů byla církví chudých; ze stříbra a zlata neměla žádnou.

Užitečné znalosti, praktická laskavost a blahodárné zákony-to není evangelium; ale stejně jako filozofie jsou nebo mohou být jeho služebníky. Mohou učinit jeho úkol hladkým a vděčným; mohou se spojit s jeho vítězstvími, nebo mohou připravit jeho cestu.

Modlitba je čin, kterým člověk, oddělující se od rozpaků smyslu a přírody, stoupá na skutečnou úroveň svého osudu.

Dokud lidé zemřou, život čas od času potvrdí svůj tragický zájem s čerstvou energií, a na tento zájem může reagovat pouze křesťanství. Kdyby nás vědečtí lidé mohli zbavit smrti, mohli by skutečně doufat, že trvale zvítězí nad srdcem a svědomím světa, k nějaké formě neteistických spekulací. Jak to je, příliv odlivy, jak věřím, jen to, že může znovu proudit.

Hledí-li člověk do sebe, musí vnímat dvě věci: zákon práva a to, co odsuzuje.

Chudoba ... je již svou povahou napůl Křesťanský; má vše, co může získat naukou, která dělá tak málo z přítomnosti a viditelného, a tolik z budoucnosti a neviditelného.

Za pár let tedy bude pod drnem; ale ty útesy budou stát, jako nyní, obráceny k oceánu, neustále bičovány jeho vlnami, přesto neotřesené, nepohyblivé; a jiné oči na ně budou hledět na jejich krátký den života, a pak se také zavřou.

To, co děláme při nějaké skvělé příležitosti, bude pravděpodobně záviset na tom, čím již jsme; a to, čím jsme, bude výsledkem předchozích let sebekázně.

Vzkříšení tvrdí pravdu, která není v žádném případě vždy napsána čitelně pro všechny lidi na tváři přírody. Říká nám, že duchovní je vyšší než hmotné; že v tomto vesmíru se duch počítá více než hmota.

Život člověka se skládá z akce a vytrvalosti; život je plodný v poměru, v jakém je stanoven v ušlechtilém jednání nebo v vytrvalosti pacienta.

Jako je veškerá pravá ctnost, kdekoli se nachází, paprskem života Všesvětého; tak veškeré pevné poznání, všechno opravdu přesné myšlení, sestupuje z věčného rozumu a mělo by nás, když ho pochopíme, vést nahoru k němu.

Přemýšlejme dnes o vyhlídce na sdílení ve vznešené a požehnané existenci, jak je zobrazena v textu apokalypsy před námi, a položme si otázku, zda by to mělo nebo nemělo mít vliv na náš současný stav bytí.

Jak člověk přechází do středního života, nebo za ním, podzim, jak bylo řečeno, šeptá jeho duši více než jakékoli jiné období přirozeného roku. Není těžké pochopit, proč by to mělo být.

Kdybychom si mohli s úctou představit, že bychom předem plánovali, jaká kniha by měla být Kniha Boží, jak by se lišila od skutečné Bible! Bylo by tolik Biblí, kolik je duší, a lišily by se tak široce. Ale v jedné věci, uprostřed všech svých rozdílů, by pravděpodobně souhlasili: postrádali by rozmanitost, jak ve formě, tak v podstatě, Svaté knihy, kterou církev Boží vkládá do rukou svých dětí.

Uctívání je pozemský akt, kterým nejvýrazněji poznáváme naši osobní nesmrtelnost; lidé, kteří si myslí, že za několik let vyhynou, se proto nemodlí. Při uctívání rozšiřujeme svůj bezvýznamný život, který je dílem rukou Stvořitele a nákupem krve Vykupitele, před věčným a milosrdným, abychom se mohli naučit mravům vyšší sféry a přizpůsobit se společnosti se svatými a anděly a věčnému pohledu na Boží tvář.

Dostávám několik velmi divokých anonymních dopisů o Athanasijském vyznání víry, které by vás pobavily, kdyby nebyly tak smutné, co naznačují ze strany spisovatelů. Poslední mi říká, že jsem farizeus a měl jsem pomoci ukřižovat našeho Pána. Je velmi zvláštní, že by lidé měli myslet, mnohem více psát, takové věci; ale vášeň nevěry je velmi vážná věc, dokud trvá.

Žádný zákonodárce nemůže skutečně zničit náboženské přesvědčení, kromě vyhlazení jeho držitelů. Na to je historicky příliš pozdě a utopených Egypťanů na pobřeží se ještě dožijeme.

Nemůžeme si myslet, že nás Bůh děsí hrozbami, které ve skutečnosti nechce provést, aniž by se dopustil zjevné hanby.

Můžeme se oprávněně zmenšit od tvrzení, že každý daný jedinec je jistě tak nevěrný světlu a milosti, že utrpí věčnou ztrátu Boha, víme, že mnozí jsou tak. Bůh ví, kdo jsou.

Pravdou je, že prohlídka spočívá ve velké zásobě myšlenek a duchů pro budoucnost; únava a nevýhody skutečného cestování jsou zapomenuty a zůstává jasný zbytek.

Historie Kristovy církve od dob apoštolů byla historií duchovních hnutí.

Úmyslné odmítnutí povinnosti předepsané již uznanou pravdou nemůže zničit nebo alespoň nejvážněji narušit jasnost našeho mentálního vidění.

Augustin z Hrocha to říkával, ale pro Boží milost měl být schopen spáchat jakýkoli zločin; a když to cítíme upřímně, s největší pravděpodobností se skutečně zlepšíme a nejlépe dokážeme poskytnout pomoc druhým bez morální ztráty pro sebe.

Je to jen Ježíš Kristus, kdo skrze evangelium osvětlil život a nesmrtelnost; a protože tak učinil a svou smírnou smrtí a přímluvou nám umožnil tento objev co nejlépe využít, je Jeho evangelium pro všechny, kdo chtějí, Boží mocí ke spáse.

Často je to málo, co lze udělat ve staré zemi, kde život je ovládán pevnými a imperiálními tradicemi; zatímco mnoho může být provedeno tam, kde je vše ještě plynulé, a kde, pokud je náboženství někdy nechráněné a neuznané, není v rozpacích vlivy, které umrtvují nebo křečí její nejlepší energie doma.

Kristus na papíře, i když to byly posvátné stránky evangelia, by byl stejně bezmocný k záchraně křesťanstva jako Kristus na fresce; ne méně slabý než tvář, která, v posledních fázích jeho rozpadu, lze vysledovat na zdi refektáře v Miláně. Živý Kristus je klíčem k fenoménu křesťanských dějin.

Liberalismus sám o sobě je ve všech záležitostech spojených s Církví a vzděláním jen jakousi korporátní a "úctyhodnou" bezbožností.

Ale kdekoli pracujeme, pravidlo a povolání apoštola musí být naše; a ať už jsou naše osobní chyby a neúspěchy jakékoli, Bůh dá, aby nás naše svědomí nikdy neobviňovalo z toho, že jsme se styděli za Kristovo evangelium.

Kristova církev byla znovu a znovu pohlcena, jak si lidé mohli myslet, ve vlnách; znovu a znovu bouře byla uklidněna mistrem, který se na chvíli zdál spát.

Uctívání je zdravý rozum víry v život, který přijde; a hodiny, které mu věnujeme, budou jistě mezi těmi, na které budeme s největší vděčnou radostí přemýšlet, když všechny věci zde upadnou do velmi vzdáleného pozadí, a když skrze smírné milosrdenství bylo konečně dosaženo našeho pravého domova.

Má-li náboženská zásada nějakou cenu, platí pro milion lidských bytostí stejně jako pro jednu; a obtížnost trvat na jejím širším uplatňování neposkytuje žádný důkaz, že by se neměla tak uplatňovat.

Žádné lehké privilegium není mít ruku v budování morálního života těchto nových komunit; žádná společná čest jistě pomáhat položit vedle základů jejich svobodných politických institucí široké a hluboké základy Boží církve.

Zdá se, že čistě hmotný svět má více společného než my s neměnnými a věčnými roky velkého Stvořitele. Přesto víme, že tomu tak není. Ve skutečnosti jsou skály méně trvalé než člověk. Osobní já každého člověka ještě přežije pro štěstí nebo bědu, když další katastrofa zcela změní povrch této planety a živly se roztaví horlivým teplem a také země a všechny věci, které jsou na ní, budou spáleny.

Pokud křesťanství skutečně přišlo z nebe, musí obnovit celý život člověka; musí řídit život národů ne méně než život jednotlivců; musí ovládat křesťana, když jedná ve svých veřejných a politických schopnostech tak úplně, jako když vykonává povinnosti, které mu patří jako člen rodinného kruhu.

Prakticky řečeno, pro každého z nás existují dvě nejvyšší skutečnosti-Bůh a duše. Nebesa a země pominou. Ale duše zůstane, tváří v tvář Bohu.

Podívejte se na konec; a rozhodni se učinit z Kristovy služby první předmět v tom, co zbylo z života, bez lhostejnosti k názoru vašich bližních, ale také bez strachu z toho.

Skutečný problém s tisíci v současnosti není v tom, že křesťanství bylo shledáno potřebným, ale že nikdy nebylo vážně vyzkoušeno.