Frederic Chopin slavné citáty

I v zimě bude v mém srdci zelená.

Říkám svému klavíru věci, které jsem ti říkal

Země se dusí... Přísahám, že mě rozříznou, abych nebyl pohřben zaživa.

Nic není krásnější než kytara, kromě možná dvou.

Přál bych si, abych mohl odhodit myšlenky, které otráví mé štěstí, a přesto si užívám jakési potěšení, když se jim oddávám.

Jednoduchost je konečný úspěch.

Dejte do toho celou svou duši, Hrajte tak, jak se cítíte!

Někdy mohu jen zasténat a trpět a vylévat své zoufalství na klavír.

Když člověk něco udělá, vypadá to dobře, jinak by to nenapsal. Teprve později přijde reflexe a člověk věc odhodí nebo přijme. Čas je nejlepší cenzor a trpělivost vynikající učitel.

Jednoduchost je nejvyšší cíl, kterého lze dosáhnout, když překonáte všechny potíže.

Jednoduchost je konečný úspěch. Poté, co člověk zahrál obrovské množství not a více NOT, je to jednoduchost, která se objevuje jako vrcholná odměna umění.

Dokud budu mít zdraví a sílu, budu rád pracovat všechny své dny.

Je strašné, když něco tíží vaši mysl, nemít duši, do které byste se mohli uvolnit. Víš, co tím myslím. Říkám svému klavíru věci, které jsem ti říkal.

Bach je jako astronom, který pomocí šifer najde ty nejúžasnější hvězdy . . . Beethoven objal vesmír silou svého ducha . . . Nelezu tak vysoko. Kdysi dávno jsem se rozhodl, že můj vesmír bude duší a srdcem člověka.

Moje rukopisy spí, zatímco já nemohu, protože jsem pokrytý obklady.

Mohl bych vyjádřit své pocity snadněji, kdyby mohly být vloženy do not hudby, ale protože ten nejlepší koncert by nepokryl mou náklonnost k tobě, drahý tati, musím použít jednoduchá slova svého srdce, abych před tebou položil svou maximální vděčnost a synovskou náklonnost

Nejsem schopen koncertovat. Publikum mě zastrašuje, cítím se Dusen jeho dechem, paralyzován jeho zvědavými pohledy, ohromen všemi těmi podivnými tvářemi.

Chopin udělal pro klavír to, co Schubert udělal pro hlas.

Klobouk dolů, pánové-génius! Kdyby mocný autokrat severu věděl, jaký nebezpečný nepřítel ho ohrožuje v Chopinových dílech v jednoduchých melodiích jeho mazurků, zakázal by tuto hudbu. Chopinova díla jsou kánony pohřbené v květinách.

Koncerty nikdy nejsou skutečnou hudbou, musíte se vzdát myšlenky slyšet v nich všechny nejkrásnější věci umění.

Už víte, kdy píšu, takže se nedivte, že je to krátké a suché, protože mám příliš hlad na to, abych napsal něco tlustého

Jsou určité chvíle, kdy se cítím více inspirovaný, naplněný silnou silou, která mě nutí poslouchat můj vnitřní hlas, a když cítím více než kdy jindy potřebu pleyelova klavíru.

Člověk potřebuje pouze studovat určité umístění ruky ve vztahu ke klávesám, aby snadno získal ty nejkrásnější zvuky, věděl, jak hrát dlouhé noty a krátké noty a dosáhnout určité neomezené obratnosti. Zdá se mi, že dobře tvarovaná technika může ovládat a měnit krásnou kvalitu zvuku.

Nevím, kde může být tolik pianistů jako v Paříži, tolik ***** a tolik virtuosi.

Anglie je tak obklopena nudou konvencí, že je jim jedno, zda je hudba dobrá nebo špatná, protože ji musí slyšet od rána do večera. Zde mají květinové show s hudbou, večeře s hudbou, prodej s hudbou...

Už dlouho jsem neslyšel nic tak skvělého; Beethoven luskne prsty po celém světě...

Nevím, jak to je, ale Němci jsou na mě ohromeni a já jsem ohromen na ně, že našli něco, z čeho by se měli divit.

Mezi četnými potěšeními Vídně jsou hotelové večery známé. Během večeře Strauss nebo Lanner hrají valčíky...Po každém valčíku se jim dostává obrovského potlesku; a pokud hrají Quodlibet nebo změť opery, písně a tance, posluchači jsou tak nadšení, že nevědí, co si se sebou počít. Ukazuje zkorumpovaný vkus Vídeňské veřejnosti.

Zde se valčíky nazývají práce! A Strauss a Lanner, kteří je hrají pro tanec, se nazývají Kapellmeistern. To neznamená, že každý takto přemýšlí; vskutku, téměř každý se tomu směje; ale tisknou se pouze valčíky.

Po odpočinku v Edinburghu, kde jsem kolem hudebního obchodu slyšel nějakého slepce hrát mou mazurku...

Je to obrovský kartuziánský klášter, uvízlý mezi skalami a mořem, kde si mě můžete představit, bez bílých rukavic nebo vlasů, bledý jako vždy, v cele s takovými dveřmi, jaké Paříž nikdy neměla pro brány. Buňka má tvar vysoké rakve, s obrovskou prašnou klenbou, malým oknem... Bach, Moje čmáranice a odpadový papír - ticho - dalo by se křičet - stále by bylo ticho. Vskutku, píšu vám z cizího místa.

Chtějí, abych dal další koncert, ale nemám touhu to udělat. Neumíte si představit, jaké mučení jsou pro mě tři dny před veřejným vystoupením.

Včerejší koncert byl úspěšný. Spěchám vám dát vědět. Informuji vaše lordstvo, že jsem nebyl trochu nervózní a hrál jsem tak, jak hraji, když jsem sám. Šlo to dobře... a musel jsem se vrátit a poklonit se čtyřikrát.

Potkal jsem velkou celebritu, Madam Dudevantovou, známou jako George Sand... Její vzhled se mi nelíbí. Ve skutečnosti je na ní něco, co mě pozitivně odpuzuje... Jaký neatraktivní člověk je La Sand... Je to opravdu žena? Mám sklon o tom pochybovat.

Tady, co není nudné, není angličtina.

Můj klavír ještě nedorazil. Jak jsi to poslal? Marseilles nebo Perpignan? Sním o hudbě, ale nemohu dělat žádnou, protože zde nejsou žádné klavíry . . . v tomto ohledu je to divoká země.

Nic není odpornější než hudba bez skrytého významu.

Navenek jsem gay, zejména mezi svými vlastními lidmi (počítám Poláky své vlastní); ale uvnitř mě něco hlodá; nějaká předtucha, úzkost, sny - nebo nespavost - melancholie, lhostejnost - touha po životě a další okamžik touha po smrti; nějaký sladký mír, nějaký druh otupělosti, roztržitost...

Opravdu nevím, zda nějaké místo obsahuje více pianistů než Paříž, nebo zda můžete najít více ***** a virtuosů kdekoli.

Každá obtížnost nezřetelná bude Duchem, který později naruší váš odpočinek.

Bach je astronom, objevující nejúžasnější hvězdy. Beethoven zpochybňuje vesmír. Snažím se jen vyjádřit duši a srdce člověka.

Byli za mnou tři nejslavnější lékaři na ostrově. Jeden čichal na to, co jsem plival, druhý klepal, odkud jsem plival, a třetí mě zněl a poslouchal, když jsem plival. První řekl, že jsem mrtvý, druhý, že umírám, a třetí, že zemřu.

Zahrajte si Mozarta na mou památku.

Anglie je země klavírů, jsou všude.

Jak se mi něco nedobrovolně vkradlo do hlavy očima, rád si to dopřávám, i když to může být všechno špatně.

Nemám co dělat, opravuji Pařížské vydání Bacha; nejen chyby rytce, ale také chyby posvěcené těmi, kteří mají Bachovi rozumět (nemám žádné nároky na lepší porozumění, ale myslím si, že někdy dokážu hádat).

Zvláštní dobrodružství mě potkalo, když jsem hrál svou sonátu B moll před několika anglickými přáteli. Hrál jsem Allegro a Scherzo víceméně správně. Chystal jsem se zaútočit na Pochod, když jsem najednou viděl, jak se z těla mého klavíru vynořují ta prokletá stvoření, která se mi zjevila jednou v noci v Chartreuse. Musel jsem na okamžik odejít, abych se dal dohromady, a poté jsem pokračoval, aniž bych cokoli řekl.

Kdybych byl ještě hloupější než já, měl bych si myslet, že jsem na vrcholu své kariéry; přesto vím, jak moc mi stále chybí, abych dosáhl dokonalosti; vidím to jasněji nyní, když žiji pouze mezi prvotřídními umělci a vím, co každému z nich chybí.

Cítím se jako nováček, stejně jako jsem se cítil, než jsem věděl něco o klávesnici. Je to příliš originální a nakonec se to nebudu moci naučit sám.

Bach je jako astronom, který pomocí šifer najde ty nejúžasnější hvězdy.