Edna St. Vincent Millay slavné citáty

Moje svíčka hoří na obou koncích; nevydrží noc; ale ach, moji nepřátelé, a oh, moji přátelé - dává krásné světlo!

Budu ta nejradostnější věc pod sluncem! Dotknu se stovky květin a nevyberu jednu.

Duše může rozdělit oblohu na dvě části a nechat prosvítat Boží tvář.

Tam, kde jsi býval, je na světě díra, kterou jsem zjistil, že neustále chodím ve dne a padám dovnitř v noci. Strašně mi chybíš.

Jsem rád, že jsem věnoval tak málo pozornosti dobrým radám; kdybych se jimi řídil, mohl bych být zachráněn před některými ze svých nejcennějších chyb.

Jemně jdou, krásní, něžní, laskaví; tiše jdou, inteligentní, vtipní, odvážní. Já vím. Ale nesouhlasím. A já nejsem rezignován.

Do temnoty jdou, moudří a krásní.

Krása je to, co dává radost.

Víte, jsem básník, a ne úplně v hlavě, miláčku. Je to jen to.

Pořád o tobě mluvím a chlubím se té či oné osobě. Jsem jako starověký námořník, který měl ve svém srdci příběh, který musí rozvinout všem. Vždycky někoho držím a říkám: "jednoho dne se musíš setkat s mou matkou."

Láska není všechno: není to maso ani nápoj ani spánek ani střecha proti dešti; ani plovoucí nosník pro lidi, kteří klesají.

A všechny ty nejkrásnější věci přijdou jednoduše, tak se mi to zdá.

Noc padá rychle. Dnešek je minulostí.

Pane, bojím se / letos jsi udělal svět příliš krásným.

Prosím, dejte mi nějakou dobrou radu v příštím dopise. Slibuji, že se jím nebudu řídit.

Stoupat, jíst éter, vidět, co nikdy nebylo vidět; odejít, být ztracen, ale vylézt.

Vylijte zoufalství a opláchněte šálek. Jezte štěstí jako chléb.

Hudba můj hrad, a můj jediný.

April přichází jako idiot, blábolí a rozhazuje květiny.

V bezpečí na pevné skále stojí ošklivé domy. Pojďte se podívat na můj zářící palác postavený na písku!

Nejdelší nepřítomnost je pro lásku méně nebezpečná než hrozné zkoušky neustálé blízkosti.

litujte mě, že srdce se pomalu učí, co rychlá mysl vidí na každém kroku.

Jaké rty mé rty políbily, a kde a proč jsem zapomněl, a jaké paže mi ležely pod hlavou až do rána, ale déšť je dnes večer plný duchů, kteří klepou a vzdychají na sklenici a poslouchají odpověď, a v mém srdci vyvolává tichou bolest pro nevzpomínané chlapce, kteří se ke mně o půlnoci znovu neobrátí s výkřikem. Tak v zimě stojí osamělý strom, ani neví, co ptáci zmizeli jeden po druhém, přesto zná jeho větve tichěji než dříve: nemohu říci, jaké lásky přicházely a odcházely, vím jen, že léto ve mně chvíli zpívalo, že ve mně už nezpívá.

Tak jsem se naštval, vzal knihu, kterou jsem měl, a dal si na vlasy stuhu, abych potěšil kolemjdoucího chlapce. A" jedna věc se nedá obejít-byla jsem zlá dívka, " řekl jsem; ale pokud nemohu litovat, proč, mohl bych být také rád!

Miluji lidstvo, ale Nenávidím lidi.

Duch v mramoru dívky, o které jste věděli, kdo by vás miloval za den nebo dva.

Ó světe, nemohu tě držet dostatečně blízko!

Život musí jít dál, zapomínám proč.

Dětství je království, kde nikdo neumírá.

Ne pravda, ale víra je to, co udržuje svět naživu.

Celý život, po péči po prašné cestě, jsem se ohlédl za krásou a povzdechl si ....

Euclid sám se podíval na krásu holé. Nechť všichni, kdo prate krásy držet svůj pokoj, a položit je náchylné na zemi a přestat přemýšlet o sobě, zatímco oni zírají na nic, složitě tažen nikde v tvarech měnícího se linie; nechte husy Gabble a syčí, ale hrdinové hledají propuštění z prašného otroctví do světelného vzduchu. Ó oslepující hodina, ó Svatý, hrozný den, když nejprve šachta do jeho vidění zářila světlem anatomizovaným! Euclid sám se podíval na krásu holé. Naštěstí ti, kteří, i když jen jednou a pak, ale daleko, slyšeli její masivní sandál položený na kameni.

Jsem poctěn krásou.

Krása nikdy nespí; vše je v jejím jménu; ale růže si pamatuje prach, ze kterého pochází.

Krása ve všech věcech-ne, v to nemůžeme doufat; ale nějaké místo pro to oddělené.

Srdce se unavuje po troše toho, co na chvíli milovalo.

Požehnaná smrt, která rozseká mramor, Co by se potopilo v prach!

Život musí jít dál, i když dobří lidé umírají.

Zlo samo o sobě má olej na každé kolo.

Ach, děti, vyrůstající z dobrodruhů do sofistiky, nechte, nechte být z těch, kteří čtou rood, aby se naučili růži.

Mnohokrát umučen musí být ten, kdo by udržel svou zemi svobodnou.

Měl jsem malý smutek, zrozený z malého hříchu.

Pil jsem u každé révy, poslední byla jako první. Nepřišel jsem na víno tak nádherné jako žízeň.

Napsal jsi mi krásný dopis, Zajímalo by mě, jestli jsi to myslel tak krásně, jak to bylo. Myslím, že jsi to udělal; protože nějak vím, že tvůj cit pro mě, jakkoli je nepatrný, má povahu lásky... Až mi řekneš, abych přišel, přijdu dalším vlakem, stejně jako jsem. To není mírnost, buďte ujištěni; nepřicházím přirozeně pokorností; vězte, že je to hrdé odevzdání se vám.

Být dospělý znamená sedět u stolu s lidmi, kteří zemřeli, kteří neposlouchají ani nemluví ...

Pane, obávám se, že jsi letos učinil svět příliš krásným, moje duše je jen ze mě-ať nespadne žádný hořící list; prithee, ať žádný pták nezavolá.

Její trávník vypadá jako louka, a pokud poseká místo, nechá stát jetel a krajku královny Anny.

Nebojím se právníků jako dřív. Jsou to jehňata ve vlčím oděvu.

Kdyby v tu chvíli vyšel úplněk na kopec a vzpomínky těžko snesitelné v poledne, v měsíčním světle ještě silněji, se formovaly ve stínu stromů-věci, které jste nemohli ušetřit a žít, nebo jste si to alespoň mysleli, přesto to všechno zmizelo a ty tam stále jsi, člověk už není tím, čím byl, ještě není tím, co plánoval...

nejsem rezignován na uzavření milujících srdcí v tvrdé zemi. Tak to je, a tak to bude, protože tak to bylo, čas mimo mysl: do temnoty jdou, moudří a krásní. Korunován liliemi a vavřínem jdou; ale já nejsem rezignován.