Jhumpa Lahiri slavné citáty

To je věc o knihách. Umožňují vám cestovat bez pohybu nohou.

Jste stále mladí, svobodní.. Udělej si laskavost. Než bude příliš pozdě, aniž byste o tom nejprve příliš přemýšleli, sbalte si polštář a přikrývku a podívejte se na co nejvíce světa. Nebudete litovat. Jednoho dne už bude pozdě.

Vlastnil drahý fotoaparát, který vyžadoval myšlenku, než jste stiskli spoušť, a já jsem se rychle stal jeho oblíbeným předmětem, kulatým obličejem, chybějícími zuby, moje silná ofina, která potřebovala oříznout. Jsou to stále moje obrázky, které mám nejraději, protože vyjadřují důvěru mládí, kterou už nemám, zejména před kamerou.

A přesto si nemohla odpustit. I jako dospělá si přála jen to, aby se mohla vrátit a změnit věci: nemotorné věci, které nosila, nejistotu, kterou cítila, všechny nevinné chyby, které udělala.

Že poslední dvě písmena v jejím jménu byla první dvě v jeho, hloupá věc, o které se jí nikdy nezmínil, ale způsobila, že věřil, že jsou svázáni.

Myšlenka na Vánoce ho přemůže. Na dovolenou se už netěší, chce být jen na druhé straně sezony. Jeho netrpělivost mu dává pocit, že je nepopiratelně, konečně, dospělý.

Sbalte si polštář a deku a uvidíte co nejvíce světa.Nebudete litovat.

Nebylo v mé povaze být asertivním člověkem. Byl jsem zvyklý hledat u ostatních vedení, vliv, někdy i nejzákladnější podněty života. A přesto je psaní příběhů jednou z nejasertivnějších věcí, které člověk může udělat. Fikce je aktem svévolnosti, záměrné snahy smířit se, přeskupit, rekonstituovat nic jiného než samotnou realitu. Dokonce i mezi nejvíce neochotnými a pochybnými spisovateli se musí objevit tato úmyslnost. Být spisovatelem znamená udělat skok od poslechu rčení, “Listen to me.

Jména domácích mazlíčků jsou přetrvávajícím pozůstatkem dětství, připomínkou, že život není vždy tak vážný, tak formální, tak komplikovaný. Jsou také připomínkou, že jeden není všechno pro všechny lidi.

Přesto jsou chvíle, kdy jsem zmaten každou Mílí, kterou jsem urazil, každým jídlem, které jsem snědl, každou osobou, kterou jsem znal, každou místností, ve které jsem spal. Jakkoli to všechno vypadá obyčejně, jsou chvíle, kdy je to mimo mou představivost.

Porodila tuláky. Nyní je strážkyní všech těchto jmen a čísel, čísel, která kdysi znala nazpaměť, čísel a adres, které si její děti už nepamatují.

Fikce je jediný způsob, jak vím, že lidská bytost může obývat mysl jiné lidské bytosti.

Sexy znamená milovat někoho, koho neznáte.

Nějak se špatné zprávy, jakkoli projeté statickými, jakkoli naplněnými ozvěnami, vždy podaří zprostředkovat.

První příběh bych nikam neposlal. Dal bych si čas napsat několik příběhů.

První věta knihy je potřesení rukou, možná objetí.

Být spisovatelem znamená udělat skok od poslechu slova "Poslouchej mě".

V beletrii spousta dělá práci při předávání informací, vzbuzuje napětí, maluje postavy a umožňuje jim mluvit. Ale jen určité věty dýchají a posouvají se, jako živá hmota v půdě.

Psaní je jednou z nejasertivnějších věcí, které člověk může udělat.

Izolace nabídla svou vlastní formu společnosti: spolehlivé ticho jejích pokojů, vytrvalý klid večerů. Slib, že najde věci tam, kam je dala, že nedojde k žádnému přerušení, žádnému překvapení. Pozdravil ji na konci každého dne a v noci s ní klidně ležel.

Jsem přitahován k jakémukoli příběhu, který mě nutí číst z jedné věty do druhé. Nemám jiné kritérium.

Byly to věci, na které nebylo možné se připravit, ale které člověk strávil celý život ohlížením se zpět, snahou přijmout, interpretovat, pochopit. Věci, které se nikdy neměly stát, které se zdály nemístné a špatné, to bylo to, co nakonec zvítězilo, co vydrželo.

Každý den odstraňuje malou část nežádoucích věcí v životě lidí, i když si myslí, že to všechno bylo dříve hledáno, kdysi užitečné. Cítí, jak jí slunce spaluje zadní část krku. Teplo je teď nejhorší, deště ještě pár měsíců pryč. Úkol ji uspokojuje. Ubíhá čas.

Většina lidí v budoucnu důvěřovala za předpokladu, že se jejich preferovaná verze rozvine. Slepě to plánoval, představoval si věci, které tomu tak nebylo. To bylo dílo vůle. To bylo to, co dalo světu účel a směr. Ne co tam bylo, ale co nebylo.

Je ohromená, že v tomto městě nejsou žádné chodníky, o kterých by se dalo mluvit, žádné pouliční osvětlení, žádná veřejná doprava, žádné obchody na míle najednou.

Dělej to, co já nikdy neudělám.

Znalost smrti se zdála přítomná u obou sester-bylo to něco o tom, jak se nesly, něco, co se příliš zlomilo a neopravilo, označovalo je navzdory jejich bezstarostnosti.

Snažte se na to vždy pamatovat," řekl, jakmile k němu Gogol dorazil, a vedl ho pomalu zpět přes vlnolam, kde na něj čekala jeho matka a Sonia. "Pamatuj, že ty a já jsme společně podnikli tuto cestu na místo, kam už nebylo kam jít."

Pro tento příběh, Vzal jsem si jako předmět mladou ženu, kterou jsem poznal během několika návštěv. Nikdy jsem neviděl, že by měla nějaké zdravotní problémy-ale věděl jsem, že se chce oženit.

Na lepkavý srpnový večer dva týdny před datem splatnosti, Ashima Ganguli stojí v kuchyni centrálního čtvercového bytu, kombinující rýžové Krispies a sázecí arašídy a nakrájenou červenou cibuli v misce.

Gogol si pamatuje, že musel dělat totéž, když byl mladší, když jeho prarodiče zemřeli...Vzpomíná si, že se tehdy nudil, byl naštvaný, že musel dodržovat rituál, který nikdo jiný neznal, na počest lidí, které viděl jen několikrát v životě...Nyní, když spolu sedíme u kuchyňského stolu v šest třicet každý večer, židle jeho otce prázdná, toto bezmasé jídlo je jediná věc, která, jak se zdá, dává smysl.

Zatímco astronauti, navždy hrdinové, strávili na Měsíci pouhé hodiny, zůstal jsem v tomto novém světě téměř třicet let. Vím, že můj úspěch je docela obyčejný. Nejsem jediný, kdo hledá své jmění daleko od domova, a rozhodně nejsem první. Přesto jsou chvíle, kdy jsem zmaten každou Mílí, kterou jsem urazil, každým jídlem, které jsem snědl, každou osobou, kterou jsem znal, každou místností, ve které jsem spal. Jakkoli to všechno vypadá obyčejně, jsou chvíle, kdy je to mimo mou představivost."(z "třetího a posledního kontinentu")

Poslouchala ho, částečně sympatická, částečně zděšená. Jedna věc pro ni totiž byla odmítnout její původ, kritizovat dědictví své rodiny, druhá to slyšet od něj.

Snaží se oloupat obraz z lepkavé žluté podložky, aby jí ukázal, až ji příště uvidí, ale tvrdohlavě se drží a odmítá se čistě oddělit od minulosti.

V následujících dnech si začíná pamatovat věci o Moushumim, obrazy, které k němu přicházejí bez varování, když sedí u svého stolu v práci nebo během schůzky, unáší se spát nebo stojí ráno pod sprchou. Jsou to scény, které v sobě nesl, pohřbené, ale neporušené, scény, o kterých dosud nikdy nepřemýšlel ani neměl důvod vykouzlit.

Jedna ruka, pět domů. Život v pěst.

Gogol není zvyklý na tento druh řeči při jídle, na shovívavý rituál přetrvávajícího jídla a na příjemné následky lahví a drobků a prázdných sklenic, které zaplňují stůl.

Můj dědeček říká, že k tomu jsou knihy," řekl Ashoke a využil příležitosti otevřít svazek ve svých rukou. "Cestovat bez pohybu o centimetr.

...že navzdory tomu, že Američan žije v sídle, nemá na sobě kalhoty z druhé ruky, koupené za padesát centů.

Sledovala, jak jeho rty tvoří slova, zároveň je slyšela pod kůží, pod zimním kabátem, tak blízko a plné tepla, že cítila, jak se zahřívá.

Ale shromáždila, že Američané, navzdory jejich veřejným prohlášením o náklonnosti, navzdory jejich minisukním a bikinám, navzdory jejich držení rukou na ulici a ležení na sobě na Cambridge Common, dávají přednost jejich soukromí.

Předpokládala, že všechny ty roky milování nečestného člověka ji naučily pár věcí.

A nebylo to hrozné, jak moc se na ty okamžiky těšil, natolik, že někdy byla nejlepší částí dne i jízda sám v metru? Nebylo to hrozné, že po všech těch pracích, které člověk vložil do hledání člověka, se kterým by strávil život, po vytvoření rodiny s touto osobou, i přes to, že jí chybí...ta samota byla to, co si člověk nejvíce užíval, jediná věc, která i v pomíjivých, snížených dávkách udržovala člověka příčetného?

Byly chvíle, kdy se Ruma cítila blíže své matce ve smrti, než měla v životě, intimita, která se zrodila jednoduše z toho, že na ni tak často myslela, že jí chybí. Ale věděla, že to byla iluze, přelud a že vzdálenost mezi nimi je nyní nekonečná, neústupná.

Nevím proč, ale čím jsem starší, tím víc mě zajímá manželství mých rodičů. A je zajímavé být také ženatý, protože existuje nevyhnutelné srovnání.

Viděl jsem romány, které vyrostly z jednoho příběhu ve sbírce. Ale nenapadlo mě vzít některý z těchto příběhů a stavět na nich. Vypadají pro mě velmi hotové,takže nemám chuť se vracet a bagrovat je.

K psaní příběhů přistupuji jako k rekordéru. O své roli přemýšlím jako o nějakém zpravodajském zařízení-nahrávání a promítání.

Vztahy nevylučují otázky morálky.

Když si sednu k psaní, nepřemýšlím o psaní o nápadu nebo dané zprávě. Snažím se napsat příběh, který je dost těžký.

Nutkání převést zkušenost do skupiny slov, která jsou ve vzájemném gramatickém vztahu, je nejzákladnějším, trvalým impulsem mého života.