Bharati Mukherjee slavné citáty

Jsem Američan, ne asijský Američan. Mé odmítnutí dělení slov bylo nazýváno rasovou zradou, ale je to opravdu požadavek, aby Amerika splnila sliby svého snu všem svým občanům stejně.

Pro mě je Amerika nápad. Je to fáze transformace. Když jsem přišel do Iowa City z Kalkaty, cítil jsem, že najednou mohu být novým člověkem . . . To, co mi Amerika nabízí, je romantismus a naděje . . . Najednou jsem se ocitl v zemi, kde

Jaká byla povinnost učitele, ne-li inspirovat?

Prostřednictvím své fikce, přiměju čtenáře hlavního proudu, aby viděli nové Američany jako složité lidské bytosti, ne jen jako ostatní.

Obrázek Matky Terezy, který si pamatuji z dětství, je krátký, žena na sobě sárí pobíhající po červené štěrkové cestě mezi pěstěnými trávníky. Měla by v závěsu jednu nebo dvě pomalejší nohy, sárí oděné mladé indické jeptišky. Mysleli jsme, že je zrůda. Pravděpodobně jsme se setkali s nevyslovenými názory našich Loretánských jeptišek.

Jsem naturalizovaný občan USA, což znamená, že na rozdíl od rodilých občanů jsem musel dokázat vládě USA, že si zasloužím občanství.

Letěl jsem na malé letiště obklopené kukuřičnými poli a pastvinami, připraven provést dva příkazy, které mi můj otec napsal noc předtím, než jsem opustil Kalkatu: strávit dva roky studiem tvůrčího psaní na workshopu spisovatelů v Iowě, pak se vraťte domů a vezměte si ženicha, kterého pro mě vybral z naší kasty a třídy.

Matka Terezie ji obvinila z přílišného zdůrazňování bídy Kalkatanů a z vynucování obrácení od bezbranných. V souvislosti se ztracenými příčinami se Matka Tereza pustila do bitev, o kterých věděla, že může vyhrát. Celkově se mi zdá, že kritika její práce nenarušuje ani nenarušuje její celkový úspěch.

Jsem si vědom sebe sama jako čtyřsetletá žena, narozená v zajetí koloniální, předindustriální orální kultury a nyní žijící jako současná Newyorčanka.

Zemědělec je závislý na příliš mnoha věcech mimo jeho kontrolu; přispívá k skromnosti.

Ale, Kriste, je rozdíl mezi exotikou a cizinou, že? Exotický znamená, že víte, jak používat svou cizost, nebo si uděláte trochu cizí, abyste vypadali exoticky. Skutečný cizinec je trochu děsivý, věřte mi.

Jaká byla funkce poezie, ne-li zlepšit malicherné, opatrné mysli vyhýbavých dětí?

Zvyky mysli předků mohou být omezující; také propůjčují něčí individualitu.

[Na její program psaní:] udělejte známé exotické; exotické známé.

Jinými slovy, Můj literární program začíná uznáním, že Amerika mě změnila. Neskončí to, dokud neukážu, jak jsem (a statisíce jako já) změnil Ameriku.

Otupělost je druh luxusu.

Jsem velmi dojatý teorií chaosu a tím smyslem pro energii. Ta kvantová fyzika. V hinduistické tradici opravdu nemáme otcovskou postavu Boha. Je to o kosmické energii, jejíž malá jiskra je uvnitř každého jednotlivce jako duše.

Vyrůstat ve staromódní Bengálské hinduistické rodině a chodit do klášterní školy vedené přísnými irskými jeptiškami, byl jsem vychován, abych ctil pravidla. Bez pravidel byla jen anarchie.

Pro mé knihy nebylo žádné publikum. Indiáni mě nepovažovali za Indiána a Severoameričané si mě nedokázali představit jako severoamerického spisovatele, který nebyl bílý a vychován na pšeničných klíčcích. Moje fikce se ztratila.

Musím zapustit kořeny tam, kde se rozhodnu zůstat. Nestačilo mi, abych byl v Kanadě expatriovaným Indiánem. Pokud nemohu cítit, že mohu přijmout sociální, politické a emocionální závazky k místu, musím si najít jiné místo.

Měl jsem dvoutýdenní námluvy se spolužákem v beletristické dílně v Iowě a 5minutovou svatbu v advokátní kanceláři nad kavárnou, kde jsme ten den obědvali. A tak jsem poslal kabel svému otci se slovy: "než to dostaneš, Tati, už budu paní Blaise!'

V Indii má nepozornost skutečné důsledky; řidiči, kteří ohrožují chodce, mohou být na místě lynčováni.

V hinduistických společnostech, zejména přehnaně chráněných patriarchálních rodinách, jako je ta moje, nejsou dcery vůbec žádoucí. Jsou to potíže. A matka, která, stejně jako moje, má tři dcery, žádné syny,se má jít oběsit, zabít, protože je to takový nešťastný druh mateřství.

V tradičních hinduistických rodinách, jako je ta naše, muži za předpokladu, a ženy byly poskytnuty. Můj otec byl patriarcha a já poddajná Dcera. Sousedství, ve kterém jsem vyrostl, bylo homogenně hinduistické, bengálsky mluvící, a střední třída. Nečekal jsem, že někdy neposlechnu nebo zklamám svého otce stanovením vlastních cílů a převzetím odpovědnosti za svou budoucnost.

Můj první román "tygří Dcera" ztělesňuje osamělost, kterou jsem cítil, ale nemohl jsem ji uznat, dokonce ani sám sobě, když jsem vyjednával o zemi nikoho mezi zemí mé minulosti a kontinentem mé současnosti.

Nikdy jsem nechodil po ulici sám, když jsem vyrůstal v Kalkatě, až do věku 20 let. Nikdy jsem s penězi nezacházel. Víš, vždycky za mnou bylo pár bodyguardů, kteří se starali, jestli chci... Potřeboval jsem tužky do školy, potřeboval jsem notebook, oni byli ti, kteří vybírali peníze. Byl jsem neustále hlídán.

Cestovatel se cítí jako doma všude,protože nikdy není doma nikde.

Bengálci rádi oslavují svůj jazyk, jejich kulturu, jejich politiku, jejich divokou vazbu na město, které skvěle umírá již více než století. Nesnášejí se stejnou zuřivostí reflexní stereotypy, které označují jakoukoli občanskou dysfunkci kdekoli na světě " další Kalkata.'

Jeden z prvních tipů pro mě o obrovských změnách, které se dějí v domě v Bangalore, domov, kde mladá žena z nedaleké vesnice, který byl najat, aby hlídal novorozená dvojčata, najednou řekl po dvou týdnech práce: "Omlouvám se, je to příliš mnoho práce, zkusím se ucházet o zaměstnání v call centru. Plat je lepší.'

Cítím se oprávněn být jiným druhem spisovatele. Čím déle tu zůstanu, tím více světelných filtrů do mé práce. Cítím se velmi Americký. Patřím.