Dante Gabriel Rossetti slavné citáty

Už jsem tu byl, ale kdy a jak to nedokážu říct: znám trávu za dveřmi, sladkou bystrou vůni, vzdychající zvuk, světla kolem břehu. ... Už jsi byl můj, jak dávno to možná nevím: ale právě když se při té vlaštovce vznášel tvůj krk, spadl nějaký závoj-věděl jsem to všechno z dávných dob. Bylo to tak již dříve? A nebude tedy čas letící let stále s našimi životy naše láska obnovit v smrti navzdory, a den a noc přinést jednu radost ještě jednou

Nejhorší okamžik pro ateistu je, když je opravdu vděčný a nemá komu poděkovat.

Moře nemá krále kromě Boha samotného.

Její vlasy, které jí ležely podél zad, byly žluté jako zralá kukuřice.

Láska, která se rychle roznítí v jemném srdci, chytila tohoto muže za spravedlivou podobu, která mi byla odebrána, způsob mě stále bolí. Láska, která nezbavuje žádného milovaného od lásky, uchvátila mě tak silně svým kouzlem, že, jak vidíš, ještě mě neopustí

Místa, která jsou od vás prázdná, jsou prázdná od života.

Někdy se nezdáš být sám sebou, ale smyslem všech věcí, které jsou.

Je to viditelné ticho, stále jako Hodinová sklenice.

Byl to přítel nebo nepřítel, který šířil tyto lži; ne, kdo kromě kojenců zpochybňuje tak moudře, byl jedním z mých nejintimnějších nepřátel.

Nevidím je zde; ale po smrti Bůh ví, že znám tváře, které uvidím, každý z nich zavražděné já, s nízkým posledním dechem. "Já jsem sám sebou, co jsi mi udělal?"A já sám," (hle! každý z nich říká: "a ty sám na celou věčnost!

Vzdejte čest Lukášovi evangelistovi; protože to byl (říkají staré legendy), kdo jako první učil umění skládat ruce a modlit se.

Hluboko ve sluncem hledaných výrůstcích visí Dračí moucha jako modrá nit uvolněná z nebe: takže tato okřídlená hodina k nám padá shora. Oh! Připoutejte nás k našim srdcím, pro nesmrtelného dowera, tato blízká nesrozumitelná hodina, kdy dvojí ticho bylo písní lásky.

Vaše oči se usmívají mír.

Náhlé světlo už jsem tu byl, ale kdy a jak to nedokážu říct: znám trávu za dveřmi, sladkou vůni, vzdychající zvuk, světlo kolem břehu.

Shromážděte skořápku z rozházené pláže a poslouchejte její rty: povzdechnou si stejnou touhu a tajemství, ozvěnu řeči celého moře.

A láska, naše světlo v noci a stín v poledne, nás uklidňuje k odpočinku písněmi a odvrací sevšechny šachty bouřlivého dne bez úkrytu.

Toto sluneční světlo zahanbuje Listopad, kde truchlí v mrtvých červených listech, a nedovolí mu vyhýbat se dni, ačkoli bough s boughem bude překonán. Ale s požehnáním dostává každý glade vysoký pozdrav.

Vytrhl jsem zimolez, kde vysoký živý plot je rychlý s trnem, a lezení na cenu, byl roztrhaný, a pošpinil mé nohy v bažinaté vodě; a trny a větrem květ, který jsem vzal, byl tenký, a přesto mi připadal sladký a spravedlivý.

Už jsi byl můj - jak dávno to možná nevím: ale právě když se při té vlaštovce vznášel, tvůj krk se tak otočil, spadl nějaký závoj, - věděl jsem to všechno z dávných dob.

Hluboko ve sluncem hledaných výrůstcích vážka visí jako modrá nit uvolněná z oblohy.

Opusťte veškerou naději, vy, kteří sem vstupujete

Láska je poslední relé a konečné základny věčnosti.

Takže jaro přichází vesele ke mně, ale nevydělává si ode mě žádný úsměv, jehož život je dvojče s mrtvými větvemi, které zima stále musí svazovat, a koho dnes jaro už se netýká. Hle, tento krokus je chřadnoucí plamen; tato sněženka, sníh; část tohoto jablečného květu k rozmnožování ovoce, které plodí hadovo umění. Ne, pro tyto jarní květiny, odvrať svou tvář od nich, ani zůstaň, dokud se na posledním stonku lilie v roce bílý pohár scvrkne kolem zlatého srdce.

Wombat je radost, triumf, potěšení, šílenství!

Krása bez milovaného je jako meč srdcem.

Krása jako ona je geniální.

Nakonec se jejich dlouhý polibek přerušil, se sladkým chytrým: a jako poslední pomalé náhlé kapky jsou shedz šumivých okapů,když celá bouře utekla, tak jednotlivě označil pulzy každého srdce.

Stále říkáme, jak jdeme, - " zvláštní myslet mimochodem, co je třeba vědět, to jednoho dne poznáme.

Pokud Bůh ve své moudrosti přiblížil den, kdy musím zemřít, ten den vodou nebo ohněm nebo vzduchem padnou mé nohy do určeného léčky, kamkoli bude ležet moje cesta.

Řekni mi teď, jakým skrytým způsobem jelady Flora krásný Roman?Kde je Hipparchia, a kde je Thais, ani jeden z nich spravedlivější žena?Kde je ozvěna, kterou nikdo neviděl, jen slyšel na řece a pouhou-ona, jejíž krása byla víc než lidská?- Ale kde jsou sněhy yester-rok?

Z dokonalého zármutku nemusí být ani paměť; jedna věc, kterou jsem se naučil, mi zůstává-woodspurge má šálek tří.

Pro člověka toužícího myšlení a aspirace je nečinnost sama o sobě téměř činem.

Podívej se mi do tváře; jmenuji se možná byl; jsem také volán už ne, příliš pozdě, sbohem;

Nejsem takový, jaký je, říká básník v pýše mládí a malíř mezi Menat bay, kam nikdy nepřijde tužka ani pem