Gayle Forman slavné citáty

Někdy můžete něco cítit jen jeho nepřítomností. U prázdných míst, která za sebou zanechává.

Je rozdíl mezi ztrátou něčeho, o čem jste věděli, že máte, a ztrátou něčeho, o čem jste zjistili, že máte. Jedním z nich je zklamání. Druhý má pocit, že ztratí kus sebe sama.

Někdy se v životě rozhodujete a někdy vás volby dělají.

Neboj se...Ženy zvládnou nejhorší druh bolesti. Jednou to zjistíš.

Jsem tak unavený z chybějících věcí, které nemám.

Potřeboval jsem někoho nenávidět a ty jsi ten, kterého miluji nejvíc, tak to padlo na tebe.

A něco mi říká, že pokud na tom záleží, možná by to nemělo být snadné.

Vpřed hybnost. To je moje nové motto. Ničeho nelituji. A není cesty zpět.

Mám pocit, že jakmile prožijete něco takového, stanete se trochu neporazitelným.

Někdy je nejlepší způsob, jak zjistit, co byste měli dělat, tím, že uděláte věc, kterou byste neměli dělat.

Je tolik věcí, které je třeba říci. Kam jsi šel? Myslíš na mě někdy? Zničil jsi mě. Jsi v pořádku? Ale samozřejmě, nic z toho nemůžu říct.

...když jsem byl Lulu, uvědomil jsem si, že celý život žiji v malé čtvercové místnosti bez oken a dveří. A byl jsem v pohodě. Dokonce jsem byl šťastný. Myslel jsem. Pak někdo přišel a ukázal mi, že v místnosti jsou dveře. Takovou, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Pak mi ji otevřel. Držel mě za ruku, když jsem procházel. A jeden dokonalý den jsem byl na druhé straně. Byl jsem někde jinde. Někdo jiný. A pak byl pryč a mě hodili zpátky do svého pokojíčku. A teď, bez ohledu na to, co dělám, nemůžu najít ty dveře.

Ale přesto mi připadá potřeba připomenout si dočasnost dne, ujistit se, že jsem prošel včera, zvládnu to dnes.

Nevím, kdo jsem. Nebo možná vím, kdo jsem, a už jí prostě nechci být.

Byl jsi tak zaneprázdněný snahou být mým Spasitelem, že jsi mě nechal úplně samotného.

A to je právě ono, že? Tak se nám podaří přežít ztrátu. Protože láska nikdy neumírá, nikdy nezmizí, nikdy nezmizí, pokud se jí budete držet.

Ztráta mě bude bolet; bude to druh bolesti, která se zpočátku nebude cítit skutečná, a když se tak stane, vyrazí jí dech.

Život je velký tlustý gigantický smradlavý nepořádek, v tom je také krása.

Hranice mezi pravým já a předstíraným já je rozmazaná ze všech stran. Což je podle mě docela šikovná metafora pro zamilování.

Před uvedením mé nové knihy I Was Here jsem viděl spoustu diskusí o depresích a sebevraždách a duševním zdraví a vy jste se zabývali tak intenzivními záležitostmi. To, o čem jsem neviděl diskutovat, jsou koťata.

Život vás může vést různými cestami. Ale každý z vás se rozhodne, který z nich si vezme.

Znovu se líbáme. Tento další polibek je druh, který rozbíjí oblohu. Krade mi dech a vrací mi ho. Ukazuje mi, že každý druhý polibek, který jsem v životě měl, byl špatný.

Prostě to zvládneš. Jen vydrž.

Nevybírám si, ale dochází mi Boj.

V počtu pocitů nikdy nevíte, jak vás nepřítomnost jednoho člověka ovlivní více než nepřítomnost druhého.

Přítelkyně je tak hloupé slovo. Nemohl jsem jí tak říkat. Tak, museli jsme se vzít, abych jí mohl říkat 'manželka.

Koncert neznamená postavit se jako cíl před tisíci cizinců. Znamená to sejít se. Znamená to harmonii.

Ale sedmnáct je nevhodný čas zamilovat se.

Teď je ticho. Tak tichý, že téměř slyší sny jiných lidí.

Je to, jako by mi piano a violoncello nalévali do těla, stejně jako IV a krevní transfúze. A vzpomínky na můj život, jaký byl, a záblesky, jak by to mohlo být, přicházejí tak rychle a zuřivě. Mám pocit, že už s nimi nemůžu držet krok, ale stále přicházejí a všechno se srazí, dokud už to nevydržím. Dokud nemůžu být takhle o vteřinu déle.

Ale co když si Shakespeare a Hamlet položili špatnou otázku? Co když skutečnou otázkou není, zda být, ale jak být?

Je mi to úplně jedno. Neměl bych se starat. Neměl bych tak tvrdě pracovat. Teď si uvědomuji, že umírání je snadné. Žít je těžké.

Spánek by byl tak vítaný. Teplá deka černé vymazat všechno ostatní. Spánek bez snů. Slyšel jsem lidi mluvit o spánku mrtvých. Takhle by se cítila smrt? Nejhezčí, nejteplejší, nejtěžší nikdy nekončící zdřímnutí? Kdyby to tak bylo, nevadilo by mi to. Jestli takhle umírání je, tak by mi to vůbec nevadilo.

Když zůstaneš, udělám, co budeš chtít. Opustím kapelu a pojedu s tebou do New Yorku. Ale jestli budeš potřebovat, abych odešel, udělám to taky. Mluvil jsem s Liz a řekla, že návrat do tvého starého života by možná byl příliš bolestivý, že by Pro tebe bylo snazší nás vymazat. A to by bylo na nic, ale já bych to udělal. Můžu tě takhle ztratit, když tě neztratím dnes. Nechám tě jít. Jestli zůstaneš.

Co byste dělali, kdybyste si museli vybrat?

Nejsem si jistý, že tohle je svět, do kterého už patřím. Nejsem si jistý, jestli se chci probudit.

Ale ty, kdo jsi dnes večer, jsi stejný ty, do kterého jsem byl zamilovaný včera, stejný ty, do kterého budu zamilovaný zítra.

Když svítí slunce, necháš ho svítit na tebe

Teď si uvědomuji, že umírání je snadné. Žít je těžké.

Jsem obklopen lidmi a cítím se sám.

Adam pláče a někde uvnitř mě také pláču, protože konečně cítím věci. Necítím jen fyzickou bolest, ale všechno, co jsem ztratil, a je to hluboké a katastrofické a zanechá ve mně kráter, který nikdy nic nenaplní.

A pokud mi není odpuštěno, pak jsem alespoň pochopen.

Poznal jsem, že polibek jsou dveře, kterými jsem prošel.

A políbil jsem ho tak silně, jako bych se snažil spojit naše těla našimi rty.

Takže takhle se to stalo? Takhle jsem se stal? Chodící rozpor? Jsem obklopen lidmi a cítím se sám. Tvrdím, že toužím po trochu normálnosti, ale teď, když nějaké mám, je to, jako bych nevěděl, co s tím dělat, už nevím, jak být normálním člověkem.

Nedokážu si představit, jaké by to bylo mít v hlavě její společnost-pohodlí, které by mi přineslo.

Co je to za zvuk, co slyším? Je to jen můj život píská mi kolem ucha

Stál jsi nade mnou a dal jsi mi slib, stejně posvátný jako každý slib. A chápu, proč se zlobíš, ale nemůžeš mi to vyčítat. Nemůžeš mě nenávidět, že jsem ti dal slovo.

Pak se objevily hudební nástroje. Dadův buben z domu, Henryho kytara z auta, Adamova náhradní kytara z mého pokoje. Všichni spolu rušili, zpívali písně: tátovy písně, Adamovy písně,staré písně Clash, staré písně Wipers. Teddy tančil kolem, blondýna jeho vlasů odrážela zlaté plameny. Pamatuji si, jak jsem to všechno sledoval a nechal si to lechtat na hrudi a přemýšlel jsem pro sebe: takhle se cítí štěstí.

Odjela na Juilliard den po svátku práce. Odvezl jsem ji na letiště. Políbila mě na rozloučenou. Řekla mi, že mě miluje víc než život sám. Pak prošla ochrankou. Už se nevrátila.